Muž, který změřil Ameriku

Alexander von Humboldt skončil s romantismem a mystikou ve vědě

Ve svých třiceti letech byl na obrazech vymalován jako pohledný, dobře oblečený muž s romanticky rozevlátými vlasy. O tři roky později už měl ale v cestovním pasu záznam: „Velký nos, velká ústa, výrazná brada a vysoké čelo s jizvami od neštovic.“

Na svých badatelských cestách měl však přírodovědec

Alexander von Humboldt

odolat horším neduhům a projít nebezpečím, po kterém nezůstávají jen jizvy ve tváři, ale i klidný a vědoucí výraz. Tou největší výpravou byla jeho cesta do Jižní a Střední Ameriky, kterou podnikl v letech 1799–1804. Během ní objevil přírodní říční kanál, který spojuje Orinoko a Amazonku, vystoupal téměř na samý vrchol sopky Chimborazo vysoký 6310 m, popsal více než 3500 druhů rostlin a přispěl k založení moderních oborů, jako je fyzikální geologie, klimatologie nebo vulkanologie.

Místo poezie sextant
Alexander von Humboldt se narodil v roce 1769 do zvláštní doby, kdy málokdo dbal hranic mezi mystikou, básní a exaktní vědou. V biologii vládl myšlenkový směr nazývaný naturfilozofie, u jejíž kolébky stáli třeba básník a badatel Goethe, spisovatel a filozof Herder nebo básník Schiller, kteří do přírodních věd vnesli snivou náladu, pěstovali poetické pojetí přírody, zálibu v metaforách a úsilí o geniální vhled do jevů.

Alexander von Humboldt z tohoto myšlenkového světa sice vzešel, ale brzy s ním měl skoncovat. Místo básnického pera sevřel v rukách teodolit, barometr, sextant, přístroje na měření vzdušné vlhkosti i intenzity nebeské modři a dal se do vyměřování a pozorování světa moderními exaktními metodami. Pořád si v sobě ale nesl romantický zápal, který v něm neuhasila ani jeho dominantní matka, která si pro něj přála klidný život císařského úředníka. A tak ho po smrti jeho otce, který byl majorem pruské armády, zapsala na studia finančnictví ve Frankfurtu. U toho však Alexander samozřejmě skončit nechtěl: Ve Freiburgu studoval geologii, obchod a filologii v Hamburku, anatomii v Jeně a později se věnoval i astronomii. A tak z něj nakonec vyrostl polyhistor. Jako úředník přesto nějaký čas pracoval a pro potřeby v uhelných dolech zkonstruoval nezhasitelnou lampu a dýchací přístroj. Když pak matka v jeho 27 letech zemřela a zanechala Alexandrovi finanční zajištění na celý život, mohl jeho romantický duch vystoupit na povrch a chopit se svého osudu.

Pirogou po bájné řece
K americkým břehům Humboldt vyrazil 5. června 1799 na palubě španělské vojenské fregaty Pizarro. Nejprve měl namířeno na Kubu, ale když na lodi vypukla epidemie tyfu, změnil kurz a přistál u venezuelského pobřeží u města Cumaná. Naštěstí. Tady se totiž Humboldt rozhodl, že poplují Orinokem a pokusí se najít bájnou řeku Casiquiare, o které domorodci z tvrdili, že vytváří přírodní spojnici mezi dvěma největšími veletoky Jižní Ameriky – Orinokem a Amazonkou.

Humboldt strávil na této výpravě čtyři měsíce, kdy zmapoval téměř dva tisíce kilometrů říčního toku a většinu cesty putoval neobydlenou krajinou. Členové výpravy pluli na domorodých pirogách – lodicích vydlabaných z jediného kmene. Jednu noc museli odhánět ohněm jaguára, jindy ochutnali pražené mravence i opičí maso a neustále bojovali s bodavým hmyzem. „V těch bezměrných lesích je moskytí téma stejně vděčné jako počasí v Anglii,“ píše Humboldt v knize Cesty tropickou Amerikou. „Když se ráno dva potkají, bývají jejich první otázky: ‚Jak jste se měl v noci se zankudy?‘ nebo: ‚Jak je dneska s moskyty?‘“

Ve vesnici La Esmeralda, nejvzdálenější křesťanské osadě na horním toku Orinoka, se pak Humboldt setkal s indiány, kteří používali pro lov zvířat jed kurare. Několik vzorků později poslal do Evropy k analýze. Když ale nakonec se svými druhy propluli přírodním kanálem až do portugalské Brazílie a potvrdili tak jeho existenci, byli zadrženi jako španělští špioni a museli se vrátit do Venezuely.

Pravý objevitel Jižní Ameriky
Zima roku 1802 je zastihla v ekvádorském Quitu, kde Humboldt zkoumal sopky. Na největší z nich – Chimborazo – se dokonce rozhodl vyšplhat. Šlo o odvážný kousek, sopka byla v té době považována za největší horu světa a Humboldt se zastavil jen čtyři stovky metrů pod vrcholem, když narazil na kolmou, nepřekonatelnou sklaní stěnu. „I místní domorodci nás opustili, protože se jim špatně dýchalo,“ zapsal si do deníku.

Celou dobu přitom prováděl měření magnetického pólu, zjišťoval průměrnou změnu teploty na 100 metrů výšky (určil ji přesně – 0,63 stupně Celsia). Stal se ale také objevitelem meteorologického roje Leonid, který se na obloze objevuje vždy v polovině listopadu. Zaznamenával změny vlhkosti vzduchu, přemýšlel o zvláštní linii sopek lemující hřeben And a vyslovil na svou dobu odvážnou teorii, že Andy vznikly vertikálními tlaky lávy a plynů, které se draly na povrch. Přemýšlel i o zákonitostech geografického rozšíření druhů rostlin a zvířat, které odvozoval od změn klimatických podmínek a adaptace na ně. Objem jeho pronikavých poznání ani nejde na tak malém prostoru vylíčit, ostatně jemu samému vyhodnocení výpravy zabralo dalších 30 let života, vyšlo ve 29 svazcích a Humboldt při tom zaměstnával 30 vybraných malířů, kreslířů a mědirytců. Hrdina válek za nezávislost jihoamerických kolonií na Španělsku Simon Bolívar,o něm tehdy dokonce prohlásil: „Teprve Humboldt je skutečným objevitelem Jižní Ameriky.“

Nahý, řezavý rozum
Z Humboldta se stala uznávaná a vzývaná autorita a jeho nový, exaktně popisný přístup v pozorování přírody měl ve vědě nastolit nové paradigma. Což se samozřejmě nelíbilo stoupencům naturfilozofie. Například Schiller o něm prohlásil: „Je to nahý, řezavý rozum, bezostyšně chtějící změřit přírodu, která je vždy neobsáhnutelná a ve všech bodech úctyhodná a bezedná.“

Český myslitel Emanuel Rádl ale Humboldta chválí: „A přece Humboldtovým ideálem bylo ‚nezůstat vězet v hromadě jednotlivostí, nýbrž mít na paměti velké určení člověka a uchopit ducha přírody, který je zahalen pokrývkou jevů.“