Vroucí slzy Beatrice

V potemnělých chodbách římského paláce Barberini, kde sídlí Národní galerie starého umění, visí dnes mezi mnoha jinými také obraz mladé dívky, datovaný nejistě koncem 16. století. „Její oči, jež byly kdysi tak živé, polyká nyní žal a třpyt slz,“ napsal okouzleně anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley. Další italianofil mezi spisovateli, Stendhal, upřesňuje: „Ty velké oči jsou přistiženy přesně v tom ohromujícím momentu, kdy začínají ronit vroucí slzy.“ A do třetice Američan Nathaniel Hawthorne:„Zlomí to navždy srdce, pohlédnout jí do očí. Je to ten nejsmutnější obraz, jaký byl kdy namalován.“

Co tak výjimečného se tu pozdně renesančnímu malíři Guidu Renimu vlastně povedlo zachytit? Historikové umění považují obraz za vcelku průměrný, nehledě na to, že jeho autorství není vůbec jisté. Slavné spisovatele dojímalo to, co si do portrétované tváře sami projektovali: příběh šestnáctileté Beatrice Cenciové, andělské vražedkyně.

A krve zřít by nebylo
9. října 1598 v sedm hodin ráno česala Plautilla Calvettiová len. Uslyšela z venku křik a záhy nato se jeden z vesničanů přihnal, aby jí oznámil, že na nedalekém hradě La Rocca se stala tragédie. Hrabě Francesco Cenci se propadl balkonem a jeho tělo skončilo v keřích pod hradbami. Zvědavá Plautilla neváhala a vydala…