První školní den

Budím se dříve, než bych musela, do nastaveného zvonění zbývá ještě skoro hodina. Spát už ale nebudu, hlavou se mi honí spousta myšlenek souvisejících s dneškem a při tom poslouchám, jestli ještě spí… Jestlipak se mu něco zdálo? Snad se v noci nebudil, nic jsem neslyšela. Bude nervózní? A s kým si sedne do lavice? Nebude se ostýchat učitelky zeptat se? Jak to asi všechno prožívá?

Myslím na svého syna, který se dnes stane školákem. Je prvního září a já ten den poprvé prožívám jako máma jednoho z prvňáčků. Zkouším si vzpomenout na ten svůj „první školní“. Je to už vážně hodně dávno, pamatuji si jen spoustu lidí před školou, hledání mojí třídy a všechno doprovázela příjemná tréma, pocit radosti zároveň s obavou z nového a neznámého, co mě čeká. Chci, aby syn měl dneska aspoň takovou radost jako já.

Ještě přemýšlím, jestli má v tašce všechno na první den, i když vím, že si ji nese jen symbolicky a nic z aktovky dnes ve škole nebude potřebovat. Zatím co tak přemítám, Pavel, Matoušův nevlastní táta, a jeho dcera Lucinka už jsou na nohou. Pavel udělal snídani, jdu syna tedy konečně vzbudit.

Jako by nechápal, proč ho budím. Poté, co se protáhne a otevře oči, vidím změnu v jeho výrazu – „mami, jdu do školy!“. Vidím na něm vzrušení, říká, že se netěší, ale přitom se mu oči smějí. Kromě mě je mu při cestě do školy spojencem a oporou Lucinka, jeho nevlastní sestra, vlastně srdcem už jako vlastní. Její poznatky o škole jsou pro něj asi srozumitelnější než moje staromódní vyprávění a poučování. Ona má po své školní premiéře dva roky, chvíli po mně přijde za ním do pokoje a hned si vesele povídají. Po snídani už vidím, jak jsou obě děti dychtivé. „Tak pojď, mami, jdeme, ať nepřijdeme pozdě“ (před školou jsme asi o 20 minut dřív).

Po cestě do školy z naší klidné části starých Hájů do pražského sídliště míjíme náhodné kolemjdoucí, začínající svůj běžný pracovní den. Všímám si ženy, jež s úsměvem pozoruje našeho budoucího prvňáka a třeťandu. V tu chvíli si asi uvědomila, co je za den, a já zase, jak jsem na ně pyšná. U školy mě Matouš chytá za ruku. Přicházejí starší žáci a vítají školáčky písničkou, po nich krátký proslov ředitele s otázkou na závěr, kdo se těší do školy? Většina dětí se hlásí, Matouš pyšně nezvedá ruku, asi už ví od starší školačky, že učení je někdy mučení a že do školy se musí, tak proč by se prý těšil. Nicméně zvědavě následuje učitelku, která vede 1. B do jejich nové třídy.

Já s ostatními rodiči je následujeme a jsem překvapená, co že se to se mnou děje, musím to přiznat, jo, jsem dojatá a všechny ty obavy z nástrah a překážek, co nás čekají, teď házím za hlavu a šťastně prožívám, jak můj malý školák kráčí přede mnou poprvé do svojí třídy. „Ahoj Matouši! Sedneš si se mnou?“ Hurá, kamarád Kuba ze školky je tady. Ve třídě se žáčci rychle usadí, já stojím s ostatními rodiči v pozadí.

Po učitelčině přivítání následuje rozdávání kufříků s pomůckami. Pak ještě pár informací pro rodiče a prvotní sláva končí, loučíme se s učitelkou a zítra – opravdová škola. Odcházíme barevně vyzdobenými chodbami, před školou ze mě opadá dojetí a z Matouše asi tréma. Chystáme se na slavnostní rodinný oběd, kde znovu probíráme, co bylo, ptáme se Matouše na první dojmy. On už ale má spíše v hlavě jiná témata, kam se pojede na víkend, probírají s Lucinkou hračky, s kterými si pohrají, až přijdeme domů. Po obědě trávíme ještě chvíli v lesoparku u Hostivařské přehrady, kam přišli strávit slunečné odpoledne i další „poškoláci“.

Po návratu připravíme s Matoušem a Luckou tašky a pročítáme všechny informace, co jsme dostali ve škole. Večer si ještě se svým prvňákem povídám v posteli a odpovídám mu na jeho otázky, co je matika, co pracovní činnosti a jak pozná zítra ve škole klučičí záchod, když neumí ještě číst. Než usnu, poslouchám, jak prvňák i třeťanda oddychují ve svých pokojích. Zítra už to budou muset zvládnout sami.