Naši Francouzi

Oskara Eroše, jeho ženu a dvě malé dcery jsem viděl jedinkrát v životě: před téměř dvanácti lety ve francouzském Calais. Tenkrát, v listopadu 1997, trávili už třetí týden na pár čtverečních metrech před záchodky terminálu trajektů směr Dover. A zatímco já jsem po dvou dnech nasedl zpátky do klimatizovaného autobusu směr Praha, abych o nich napsal reportáž do Respektu, mladá rodina ze severočeských Novosedlic vůbec netušila, co se nimi v nejbližších letech stane: do Británie, kam měli namířeno, je tamní úřady pustit nechtěly (pro mladší ročníky, ano, to byly časy, kdy se po Evropě ještě jezdilo s pasem) – a zpátky do Česka nechtěli za žádnou cenu zase oni.

Párkrát jsme si ještě zatelefonovali: když se najednou objevili v utečeneckém lágru v Saint Etienne s naivní touhou získat ve Francii politický azyl. A pak taky v létě 1999, když přišla zpráva, že to proti všem předpokladům dokázali. Teď bych jim měl asi zavolat ještě jednou. Z Erošových se před pár týdny stali francouzští občané.

Erošovi, jak už asi většina čtenářů pochopila, jsou Romové. Reportáž o jejich životě v posledních 10 letech vysílala v neděli v pořadu 168 hodin Česká televize – a těm, kteří to prošvihli, bych vřele doporučil, aby si tu reportáž našli na webu.

Protože je to fakt optimistický příběh. Trochu dojemný, skoro kýčovitý, jenže úplně reálný. Erošovi žijí už zase v Calais, jenže ve vlastním domě, děti chodí na gymnázium a chystají se na univerzitu, ve Francii se jim narodila třetí dcera, sní o tom, že si jednou otevřou vlastní „českou“ restauraci… A vypadají úplně normálně šťastně.

Což jim samozřejmě moc přeju. V jedné chvíli jsem ale přece jen začal kroutit hlavou. To když Oskar Eroš vyzýval Romy, kteří chtějí opravdu něco dokázat, aby to po jejich vzoru zkusili ve světě. Tak to prrr! Nejdřív jsem to šel zakázat do vedlejší kanceláře Richardu Samkovi a pak začal přemýšlet, jak to říct těm ostatním, že bych do jejich hospod chodil radši tady. Musím přiznat, že mě toho moc nenapadlo. Protože Erošovi ušli za těch dvanáct let od záchodků fakt pozoruhodnou cestu a už nás vůbec nepotřebují. Když si vzpomenu na to naše jediné setkání, musím uznat, že je to slušná lekce.