BEZUZDNÁ BLAHOSLAVENSTVÍ BALTAZARA B

Irská bezuzdnost a blahoslavenství z pera J. P. Donleavyho

Málokdy se českému nakladatelství povede objev takového formátu, s jakým přišlo Argo v případě
J. P. Donleavyho. V jeho strhujícím a odzbrojujícím vyprávění se květnatá rétorika a náboženské koncepty proplétají s vulgarismy nejhrubšího zrna omočenými v alkoholu, zatímco příběhy samotné v sobě pozoruhodně kombinují humor a smutek. Po novele Dáma, která měla ráda čisté záchodky (2003) a Donleavyho skandálním debutu Zrzoun (2006) se k nám teď dostává román s výrazně aliteračním názvem: Bezuzdná blahoslavenství Baltazara B. I ten výtečně přeložila Michala Marková, která za práci na výše zmíněné novele obdržela již dříve tvůrčí odměnu Obce překladatelů.

Skandál, noviny a daně
James Patrick Donleavy (1926) je Irem volbou. Narodil se v newyorském Bronxu irským přistěhovalcům a do jejich domoviny zavítal až po druhé světové válce, kdy studoval v Dublinu na věhlasné Trinity College. Irským občanem se stal až roku 1969, a to prý proto, aby mohl využít tamních daňových úlev pro umělce a spisovatele. Iluze nehlásá ani stran významu literatury: tvrdí, že smrtelnou ránu náboženství a potlačování sexuality v Irsku zasadila televize a noviny, které také dle vlastního vyjádření pořád čte, zatímco na literární tvorbu kolegů-současníků nemá čas ani chuť. Sám přitom nadále píše ve svém honosném sídle Levington Park asi 50 kilometrů od Dublinu, kde rovněž plave, jogginguje a farmaří.

Premiéra Donleavyho prvotiny roku 1955 v legendárním pařížském nakladatelství Olympia Press nicméně způsobila pěkný skandál: Zrzoun byl kvůli údajné obscénnosti zakázán jak v Irsku, tak ve Spojených státech, a šířil se tudíž pirátsky.

Celkem se ho dodnes v nejméně 150 vydáních rozebralo na 40 až 50 milionů výtisků, v Irsku se nakonec vyšvihl na sedmou nejprodávanější knihu všech dob a parafrázovat ho dovede nejeden irský řidič autobusu. Jeho slávu už žádná další autorova díla, o nichž navíc přísní kritici soudí, že jsou pouhými variacemi, nezastínila. A ani u Baltazara B. z roku 1968 se nelze ubránit srovnání.

Děj podstatné části Baltazara je stejně jako u Zrzouna zasazen do Irska těsně po druhé světové válce. Na rozdíl od Zrzouna je ale Baltazar něžný a plachý gentleman postrádající jakékoli ambice, zatímco mistrem tělesné i verbální nadsázky je jeho jediný milovaný kamarád Bejčák (v originále Beefy). To on se podobně jako Zrzoun oddává toulkám po dublinských hospodách, filozofování a erotice a čtenář stejně jako Baltazar podlehne jeho kouzlu.

Tak pravil Bejčák
Osudy Baltazara jsou oproti Zrzounovi cestou od nevinnosti ke zkušenosti, na níž Donleavy mistrně paroduje konvence velkých románů 19. století: Bildungsromanu, rodinné ságy a viktoriánského stylu vyprávění. Baltazar se sice narodí v Paříži krásné matce a bohatému otci, avšak skutečnou lásku pocítí jen k svéráznému strýčkovi, cestovateli a dobrodruhovi, který hýří invencí rovněž v otázkách vyměšování a sexu. Do něj ho pak coby nezletilého zasvětí velice pohledná, ale věkem a postavením frustrovaná guvernantka a později se mu nevyhnou ani trapnosti anglické svatební noci. Tradičním, leč netradičně uchopeným motivem je i Baltazarův pobyt na elitní internátní škole v Anglii, jejímž úkolem je „formovat vůdce“. Vyslechne si tam mimo jiné projev na téma koloniálního impéria, který je sám o sobě parodií, a pošle odtamtud dva dopisy, jež značně znevažují kdysi tolik oblíbenou epistolární formu: povinný týdenní dopis domů, který je opisem předepsaného vzoru, a zakázaný dopis chůvě.

Tato vzdělávací instituce je místem, kde Baltazar poprvé potká Bejčáka, který je posléze vyloučen (a na závěr vzletného pohovoru se zástupcem ředitele, během něhož cituje právo i Bibli, prostě poznamená, že je „naprosto v řiti“). V Baltazarově životě se pak znovu vynoří v Dublinu, kde studuje teologii a před vysvěcením na kněze si vychutnává život doslova plnými doušky. Svého přítele provede spodinou společnosti a podle jisté lehké děvy je mužem, jenž neváhá „míchat víru se smilstvem“. Jak ale Baltazar dobře ví, Bejčák tak pouze utíká před úzkostí z osamění, kterou víc než důvěrně zná i on sám.

Vrátíme-li se k názvu, bezuzdná blahoslavenství v Donleavyho knize nepáchá Baltazar, nýbrž Bejčák. Třebaže se podle něj do uspěchaného víru sterilního velkoměsta sotva kam vměstnají. Jeho znechucení a opovržení průměrným davem snad nejlépe vyjadřuje následující sentence, které se až úpěnlivě drží: „Blahoslavení ti, kteří z moře lidské slabosti dovedou vylézt na vor šuku.“ Nicméně otázku, zda na tom voru duše skutečně setřese břímě lidského údělu, nechává Donleavy záměrně otevřenou.

J. P. DONLEAVY: BEZUZDNÁ BLAHOSLAVENSTVÍ BALTAZARA B
Přeložila Michala Marková, Argo, 416 stran

AUTORKA JE AMERIKANISTKA, PŮSOBÍ NA FF UK A NYU V PRAZE.