Má, co jí patří

Po více než roku na mateřské mě doma vystřídal můj muž. Ten plán jsme spolu vymysleli už dávno a já se na střídačku několik měsíců předem těšila. Přepadaly mě ale i strachy. Zatímco doma bude muž válčit s klučíkem, já si ve své pracovně tramvají pár stanic od domova budu lámat hlavu s psaním, které mi nepůjde, a večer se doma sejdeme oba pěkně frustrovaní. Nebo se po pár dnech v pracovně, kde to nebudu moci vystát, vrátím s pláčem domů, a tam budeme mít čtyřiadvacet hodin všichni tři stále spolu pěknou ponorku. Nebo mi psaní naopak půjde a večer se mi nebude chtít práci přerušovat a to by bylo taky blbé. Dál mě napadalo: co bude klučík jíst, když můj muž téměř nevaří? Nebude ho málo oblékat? Co když malý onemocní? Nebude se na něj moc rozčilovat? Někdy je můj manžel netrpělivý a lehce ztrácí nervy. A co když ho navíc ten každodenní stereotyp brzo otráví? Posměšné připomínky, ve smyslu vyměnil kariéru za hovínka, se kterými se u nás každý muž na rodičovské nevyhnutelně dočká od hlupáků, kterých je vždycky dost, náladě také nepřidají. Zkrátka jsem měla nahnáno.

Tři týdny, které od střídání uběhly, jsou sice krátká doba, to každý, kdo je na letité rodičovské, dobře ví. Ale stejně. O lecčems, o čem jsem ještě před třemi týdny netušila, teď už mám alespoň ponětí. S čím zápasím kromě psaní nejvíc, je boj s vlastní ješitností.

Matka a dítě je sousloví puzzle, které do sebe dokonale zapadá a nic mu jakoby neschází. Když se řekne otec a dítě, napadne hned kdekoho: a kde je máma? Matky své výsadní postavení v rámci rodinného mnohaúhelníku považují za samozřejmé. Dítě, které brečí a chce se nechat utišit jen mámou, je běžná věc. Jak asi musí otcům být, když nabízejí náruč, ale dítě se jde stulit do té matčiny, ptala jsem se často dřív sama sebe. Jsou na to zvyklí a neberou si to osobně, slyšela jsem. Když se stalo něco podobného mně, připravená jsem na to nebyla, ba mě to dost zamrzelo. Přitom je to jednoduše celé v tom, že jednička je ten, kdo s dítětem tráví nejvíc času.

Ne, že by to bylo v mém případě tak hrozné. To, že si malý skoro nevšiml, když jsem ráno odcházela, jen mi ledabyle zamával pá pá a večer, když jsem dorazila, zvlášť nadšeně mě nevítal, mi dělá především radost. Co je lepším důkazem toho, že mu doma s tátou nic nechybí? Můj muž navíc zvládá všechno skvěle. Jen se diví, proč jsem si tak naříkala na únavu, když je to s malým taková pohoda a já se v pracovně občas polituji, že v žádném puzzle vůbec nechybím.