HROZIVÝ STÍN GOLEMA
RESPEKT 36/09
V článku o rabim Löwovi máte drobnou chybičku. To výročí není 7. září, ale 17. září. Pro jistotu jsem se díval do Wikipedie a tam to uvádějí na pravou míru. Maharal zemřel na 18. elul 5369, což bylo 7. září 1609, ale podle juliánského kalendáře. V Českém království ovšem tehdy už čtvrtstoletí platil gregoriánský kalendář (platný dodnes) a podle gregoriánského kalendáře to bylo 17. září 1609.
Zbyněk Petráček
HROZÍ ZTRÁTA AFGHÁNISTÁNU?;
A TEĎ KOUKEJTE PLATIT
RESPEKT 36/09
Delší dobu nadšeně avizovaný návrat článků z týdeníku The Economist se v minulém čísle stal skutečností. Nemyslím si, že by tyto články převyšovaly úroveň Respektu, spíše naopak, ale respektuji, že si je čtenářská obec přeje.
Je však opravdu politováníhodné, že jsme se doposud nikdy nedozvěděli, kdo je autorem těchto článků, tím méně, kdo je přeložil. Čtenáři mají právo vědět, kdo je původním autorem i překladatelem daného textu, byť jde o pouhý novinářský článek. Anonymita nejvíce rozčiluje v případech reportáží – vzpomínám na „autentickou reportáž očitého svědka“, redaktora The Economist, v době tibetských nepokojů: V obsáhlém článku jsme se nedozvěděli nic jiného než kusé informace, které proudily do světa i z nejrůznějších jiných zdrojů, ale to nekritizuji: já být v té době v Lhase, mám taky v kalhotách a nevystrkuji nos z hotelu. Mám ale právo vědět, kdo to pro slovutný časopis napsal (a pro váš týdeník přeložil). Zamlčováním jmen autorů se dopouštíte porušování autorského zákona v platném znění. Snad ještě přece jen nejsem sám, kdo se při výběru četby řídí nejen tématy, ale i jmény autorů, a platí to i v případě vaší týdenní snůšky.
Ladislav Šenkyřík, překladatel
Týdeník The Economist neuvádí ze zásady pod žádným ze svých článků autora – lze to chápat tak, že celý The Economist je psán kolektivem autorů. Jména překladatelů konkrétních článků z týdeníku The Economist v daném čísle Respektu pak vždy uvádíme v tiráži na třetí straně.
Redakce
TAJEMSTVÍ GROUPTHINKU
RESPEKT 35/09
Václav Cílek vtipně komentuje mentální ghetto, do něhož sebe samu uzavřela ekonomická obec, a jež neváhá nazvat „totalitním myšlením“. To její větší části zabránilo „myslet jinak“ a zaznamenat příznaky nadcházející ekonomické krize. Dalo by se jistě polemizovat s tvrzením, zda právě ekonomové jsou jedinou, či nejvíce profesí postiženou skupinovým myšlením čili groupthinkem. Co třeba právníci, lékaři nebo ekologové?
Více diskutabilní je ovšem autorovo tvrzení, že groupthink, skupmysl, „se po pádu komunismu v euroamerické politice zcela jistě neuchytil“. Je pravda, že je příznačné pro sekty a totalitní režimy, ale určitě vůči němu nejsou imunní ani instituce demokratické části světa. Stačí se jenom rozhlédnout.
Michal Čakrt
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].