Proč nás žere kůrovec

S Miroslavem Svobodou z České zemědělské univerzity o současném sporu na Šumavě

Problém kůrovce na Šumavě sílí: jihočeský hejtman Jiří Zimola dokonce vyhlásil pandemii a pohrozil vyhlášením stavu nebezpečí. Ministerstvo životního prostředí ale říká, že se neděje nic alarmujícího. Zeptali jsme se proto na názor Miroslava Svobody z katedry pěstování lesů na Fakultě lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity, který je členem vědecké sekce rady Národního parku Šumava.

Je současná situace napadení kůrovcem skutečně dramatická, jak tvrdí jihočeský hejtman?
Dramatem to sice nemusíme nazývat, je ale pravda, že v Česku stejně jako v ostatních státech střední Evropy došlo v posledních měsících ve smrkových lesích ke zvýšení populace lýkožrouta smrkového. Důvodem jsou orkány, které postihly náš region v posledních dvou letech. Ale nemyslím si, že se jedná o pandemii, jak prohlašuje pan Zimola.

Proč takové vyhlášení tedy padlo, když problém kůrovce známe už řadu let a ministerstvo životního prostředí tvrdí, že se v rámci kalamity dnes nic mimořádného neděje?
Po odborné a vědecké stránce je dnes problém téměř vyřešený. Prostě víme, že kůrovec a vichřice patří k životu přirozeného smrkového lesa a funguje to tak posledních několik tisíc let. Pokud chceme mít na Šumavě národní park a jádrové území bezzásahové zóny, musíme prostě na několik let také akceptovat pohled na odumřelé smrky, pod kterými se ale obnovuje nový les. Podle mého názoru se však problém přesunul do roviny politické. Může se jednat o předvolební kampaň, i když není srozumitelné, jaká cílová skupina se tím oslovuje. Několik průzkumů veřejného mínění totiž prokázalo, že větší část společnosti nemá problém s ponecháním lesa na Šumavě bez zásahu i za cenu toho, že na části území uvidí suché stromy. Další rovina může být ekonomická – třeba že národní park brání v možnosti výstavby lyžařského areálu.

Dobře, ale v řešení kůrovcové kalamity hoří už celé roky černobílý spor: jedni říkají, že by se zasažené stromy měly kácet, a tedy do procesu obnovy zasáhnout, druzí naopak spoléhají na samovolnou obnovu lesa. Jak celý spor vidíte vy?
Myslím, že z hlediska ochrany přírody je rozhodně lepší nechat lesy v jádrových zónách národního parku samovolnému vývoji. Odumření dospělých stromů je přirozenou součástí dynamiky lesa. Tím, že odumřou dospělé stromy, dojde k uvolnění místa a obnově nové generace lesa. Podobně fungují další lesní ekosystémy po celém světě. Problém je ale v tom, že lýkožrout nezná hranice. Za posledních 200 let na Šumavě lesníci výrazně snížili podíl původních smíšených lesů (lesy s bukem, smrkem a jedlí) a na jejich místě jsou dnes lesy s vysokým podílem smrku. Proto když dojde k rozpadu lesa v jádrové zóně, lýkožrout začne hledat potravu i v lesích mimo jádrové zóny. Z tohoto důvodu je tak důležitý význam ochranných zón kolem zón jádrových. V ochranných zónách je nutno zasahovat proti kůrovci a zároveň podpořit návrat původních listnatých dřevin. Vznikne tak do budoucna les, který bude přirozeně odolnější proti kůrovci a bude chránit hospodářské smrkové lesy mimo území parku. Mimochodem současné jádrové bezzásahové zóny tvoří pouze přibližně jednu pětinu rozlohy parku.

Když je to tak jednoduché, tak proč zastánci obou názorů nejsou schopni se domluvit?
Rozumní vzdělaní lidé by měli být vždy schopni se domluvit. Jenže jádrem problému nejsou odborné spory, ale především politické a ekonomické zájmy. Podle mého názoru by měl kompromis vypadat asi takto: na části území vyhlásit jádrové bezzásahové zóny takové velikosti, které umožní jejich dlouhodobou existenci, ale neohrozí lesy v okolí národního parku. A kolem těchto jádrových zón, které by měly být umístěny v nejcennějších lokalitách parku, pak udělat ochranné pásmo, kde se bude proti kůrovci zasahovat.

Na bavorské straně se už k takovému řešení ostatně dávno rozhodli. Jak jsou dnes úspěšní?
Ano, v Bavorsku se po 25 letech existence jádrové zóny opravdu ukazuje, že horské lesy jsou schopné samovolného vývoje a že nemají problém se obnovit i po tom, co došlo k odumření horního stromového patra v důsledku žíru lýkožrouta. Každý, koho daná problematika zajímá, se může na vlastní oči přesvědčit sám. Bavorský park je dnes vzhledem k nově otevřeným přechodům snadno dostupný i z české strany Šumavy – například přes přechod asi 7 km od Kvildy. Proto bych měl jedno doporučení pro naše politiky: Místo létání vrtulníkem nad Šumavou a unáhlenými závěry od stolu by se měli raději sami podívat do lesa. Možná by po chvilce rozjímání nad krásou přirozeně vznikajícího lesa pod ochranou uschlých velikánů změnili svoje postoje.

A pozvala vaše vědecká sekce rady Národního parku Šumava politiky někdy k takové procházce?
Vědci nejsou ve společnosti od toho, aby zvali politiky na procházku do lesa. Partnerem politika v jednání je opět politik nebo zodpovědný úředník ministerstva či zaměstnanec parku. Zda ministerstvo životního prostřední nebo park pozvaly například pana Zimolu do parku, nevím. Pokud se tak nestalo, je to chyba.

Diskutovat na téma budoucnosti šumavské divočiny, bezzásahové zóny, kůrovce, kácení stromů i rozvoje regionu, můžete 22.9. od 11:00 s Františkem Pelcem, náměstkem ministra životního prostředí, ředitelem sekce ochrany přírody a krajiny.