Odvrácená Evropa

Bez Bruselu by se už na slovensko-maďarské hranici střílelo

Kdyby měla slova sílu kulek, koupou se dnes maďarští a slovenští politikové v krvavé lázni. Skandál kolem zákazu vstupu maďarského prezidenta László Sólyoma na území Slovenska neutichá a došlo už i na zápalné lahve hozené na ambasádu. Evropská unie odvrátila zrak od té trapnosti a řekla, že se jí nebude zabývat.

Konflikt zatím balancuje na hraně diplomatických pravidel, které obě strany ohýbají až po samou mez jejich pevnosti. Zatím jsou si vědomy toho, že za diplomatickým územím zeje už jen propast fyzického násilí, které si nepřejí. Molotovův koktejl hozený na vrata slovenské ambasády v Budapešti politiky obou států vystrašil a všichni ho hlasitě odsoudili. Noční můrou totiž není válka dvou spojeneckých armád, které jsou pod společným velením NATO, ale válka radikálů, jimž nevelí nikdo.

Stín Trianonu
Jedno se dá říct s naprostou jistotou: vyhlášením maďarského prezidenta László Sólyoma za „personu non grata“ na slovenském území prozatím vrcholí napětí mezi oběma státy, které začalo dramaticky růst v roce 2006, když premiér Robert Fico vzal do vlády extremistické nacionalisty sdružené v SNS Jána Sloty. Dalším důvodem je rychle bující maďarský nacionalismus, který sílí s rostoucím vlivem jasného vítěze příštích voleb Viktora Orbána (a prezident Sólyom v mnohém sdílí jeho názory). Naděje na utlumení sporu je lichá, protože v obou zemích jsou v příštím roce v květnu (Maďarsko) a v červnu (Slovensko) parlamentní volby.

Nutno říci, že otevřené spory mezi dvěma státy uvnitř EU nejsou výjimečné, mají však vždy nějaký konkrétní – často ekonomický – důvod a nikdy nevedly k diplomatické blokádě prezidenta sousední země. Slovensko-maďarský (v mírnější formě také rumunsko-maďarský) spor je výjimečný v tom, že tkví v jednom z nezhojených válečných zranění Evropy. Trianonská dohoda z roku 1920, v níž vítězové války demontovali Rakousko-Uhersko a třetinu Maďarů vehnali do náruče cizích států, byla ukázkou velmocenské arogance. Nicméně osmdesát let poté se zdálo, že přijetí do EU a odstranění hranic by mohlo toto dávné trauma vyléčit. Jenže idea národních států je silná a národnostní menšiny (především maďarská) zůstávají nadále jejich rukojmími. Jak píše Financial Times, tyto problémy se členstvím v EU „nevyřešily, ale staly se její součástí“.

Mlčení Bruselu bylo pro Maďarsko zklamáním, protože politikové i tisk se shodli, že zákaz vstupu pro maďarského prezidenta je urážka státu a protievropský krok, proto musí EU konat. Jak napsal deník Magyar Nemzet, postoj Bruselu je „cynický“, oslabuje „morální autoritu EU“ a vede k její „sebedestrukci“. Jen někteří maďarští komentátoři si troufli poznamenat, že jistou odpovědnost za skandál má i prezident Sólyom, který mohl být diplomatičtější, nemusel se demonstrativně procházet před slovenskou hranicí a mohl vyzvat starostu Komárna, aby na odhalování sochy uherského krále Štěpána pozval i slovenského prezidenta.

Slovenská vláda vnímá netečnost Bruselu naopak jako své vítězství a důkaz, že konala v mezích evropských pravidel. Domácí média však byla na rozdíl od maďarských k celé kauze mnohem střízlivější a kritizovala jak maďarského prezidenta, tak slovenskou vládu. Tím rozzlobila premiéra Fica, který novináře obvinil, že nadržují cizímu státu. Co si myslí veřejnost, se dá domyslet z anket na internetu: čtenáři většinou schvalují postup slovenské vlády. Ostatně, schválila ho i slovenská opozice, jmenovitě bývalý premiér Mikuláš Dzurinda.

Válka symbolů
Nikdo neví, jak se bude konflikt vyvíjet dál. Jeho kořeny jsou hluboké a v poslední době přibylo nových výhonků. Ze slovenské strany zákon o učebnicích pro maďarské školy, jazykový zákon, mlácení maďarských fanoušků na fotbale v Dunajské Stredě, o nehorázných výrocích slovenských politiků nemluvě. Z maďarské strany svolávání poslanců za maďarskou menšinu ze sousedních zemí do Budapešti na tzv. karpatské fórum, pálení slovenské vlajky a demonstrace radikálů, o nehorázných výrocích maďarských politiků nemluvě.

Spor je iracionální, proto neexistuje racionální řešení. Jde v něm téměř výlučně o symboly: sochy, nápisy, vlajky, mapy (Velkého Uherska), hymny, historické pojmy, názvy měst. Každé gesto, každý symbol slouží politikům jen jako prostředek pro vyjádření pohrdání či nenávisti vůči druhému národu. EU nad tím může jen bezmocně kroutit hlavou a ptát se, zda bylo rozšíření opravdu tak dobrý nápad. Odpověď je jasná: nebýt členství v EU a v NATO, možná by dnes nešlo už jen o válku symbolů.