Vždycky znovu mě zarazí a trochu otráví námitka mých blízkých a známých, že moje příběhy nemohou pořádně posoudit nebo číst, protože mě znají, a co horšího, poznávají i jednotlivé postavy v mých povídkách. A to jim prý kazí čtenářský zážitek. A přitom primárně píšu hlavně pro ně. Mám snad začít psát fantasy nebo historické romány? A co když se poznají i v tom? Položil jsem si otázku, proč tomu tak je. Proč znát někoho nebo číst příběh, který jsem zažil, je považováno za trapné, příliš osobní a jaksi nepříjemné?
Něco to vypovídá o naší společnosti. Zdá se, že povětšinou rezignujeme na vlastní příběhy. To, co žijeme my, není nebo nemá být pro druhé podstatné, po tom nikomu nic není. V tomto postoji je až jakási štítivost, jako by na vás někdo sahal nebo jako když přijdete do svého vykradeného bytu. Třeba vám toho ani moc nevzali, ani velký nepořádek neudělali, ale ten pocit, že tu někdo cizí byl, je odporný a zůstává na věcech jako slimáčí stopa. Člověk by se nejradši odstěhoval.
A podobné je prý poznat něco známého nebo, nedej bože, sebe sama v knize. A z čeho pak máme my realisté svoje příběhy plést, z hovna? Nechci nadužívat vulgarismy, ale zdá se mi, že zrovna tuto hodnotu dnešní člověk přikládá svému životnímu příběhu. Ne že bychom se neměli rádi. Slova „pamatovat na sebe, rozmazlovat se, užít si“ na nás civí z každé reklamy. Ale že by o nás někdo měl psát, no to je nemožné. Vždyť jsme jen obyčejní lidé. Psát se má o celebritách nebo zločincích, což jsou často jedni a titíž, nebo aspoň o lidech, které neznáme, ale o nás? My jsme jen obyčejní lidé. Toto označení není v českém jazykovém úzu urážkou, ale naopak znakem normality, viz inzeráty typu „obyčejný kluk hledá obyčejnou holku“ a budou spolu mít obyčejný život.
Takoví lidé nemají být hrdiny povídek a románů, ale jsou hrdiny drbů a pomluv. Oni mě pomlouvají, říkají často lidé na to, že někdo jen pravdivě vypráví o tom, co dělají. Promluvit už znamená pomluvit. Může to být proto, že svoje soukromí považujeme za natolik ubohé, že je vlastně ostuda ho vyjevit, anebo máme prostě strach z osobního dotyku. „Nesahej na mě!“ křičíme jako v noci na ulici v nebezpečné čtvrti, kde každý dotyk je už útokem. V takovém světě jsou nejméně nebezpeční lidé, kteří neexistují, umělé postavy, obrazy modelek a role herců, ale kdo má z takového materiálu něco uplácat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
