Na stole před sebou mám padesát dokumentárních filmů z východní Evropy, které poslali jejich autoři na East Silver. Projekt East Silver je součástí Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, z těch nejzajímavějších dokumentů vznikne katalog a budou k vidění ve festivalové knihovně. Během týdne mám všechny filmy vidět a „ohodnotit“, nakolik by se mohly líbit televizním nákupčím nebo festivalovým selektorům. Na vedlejším stole leží dalších padesát dokumentů, ty má „ohodnotit“ dokumentaristka L. Náš společný chalupářský koukací maraton začíná.
Propagační film na mistrovství světa v lyžování v Liberci a na Kateřinu Neumannovou. Jakýsi srbský dokument regionální televizní stanice, ve kterém pán čtyřicet minut vyřezává píšťalku. Je natočen dvěma kamerami a ty jsou do sebe prolínány. Podobně jsem si naposledy připadala v tureckých dálkových autobusech pod palbou několika obrazovek s místními telenovelami.
„Tak tohle je tedy síla,“ pokřikuje na mě L. z vedlejšího pokoje, „rychle se pojď na něco podívat.“ Namakaná horolezecká těla chorvatských sympaťáků ve čtyřicetiminutovém dokumentu lezou po skalách bez jakéhokoli jištění. Film je o ničem, ale obdivně koukáme na celý, škoda jen, že v poslední scéně chlapci filozofují o svých horolezeckých pocitech nad partičkou šachů.
Ne, nejsme cyničky. Obě moc dobře víme, kolik energie, času a úsilí mnoha lidí stojí udělat film, proto ke každému DVD přistupuji s pokorou. Snažím se úplně oprostit od osobního vkusu, snažím se najít alespoň jeden fungující film o něčem.
Po dvou dnech máme obě malou tvůrčí depresi. Proč všichni ti lidé vlastně točí? A proč bychom měly točit my dvě? Video je naší spásou i prokletím, autorům by asi slušelo mít více pokory – ne všechno, co se natočí, sestříhá a ozvučí, je film. Námi vytvořená díla mohou přece přinášet radost jen našim nejbližším.
S úzkostí v duši dávám do počítače další audiovizuální počin. A najednou je to tady. Film s velkým F. Zajímavé je, že skutečný film poznáte v jeho prvních pěti deseti minutách. Nedá se to slovy popsat, nerozumím, čím to je. Určitý druh energie, filmové magie… V první scéně portrétního dokumentu dělá rakouský avantgardní filmař Michael Pilz doma, ve své kuchyni, indické čatní. Tak obyčejná, a zároveň tak magická situace. Kéž by se mi jednou také takový Film podařilo natočit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
