Štěpán by se divil

Na soše Štěpána Velikého, zakladatele křesťanského Uherska, kterou minulý pátek odhalili v Komárně, kde žijí slovenští Maďaři, pro jistotu není žádný nápis. Dost rozruchu způsobilo už to, že maďarskému prezidentovi László Sólyomovi odepřela slovenská vláda vstup na Slovensko, když se chtěl účastnit slavnosti. Nápis na soše raději chybí proto, že od prvního září musí být podle nového jazykového zákona na každém památníku nápis ve slovenštině a jeho znění musí schválit ministerstvo kultury. Pokuta za porušení zákona může jít až do výše pěti tisíc eur.

Jazykový zákon, který připravil ministr kultury

Marek Maďarič

, pravá ruka premiéra

Roberta Fica

, vyvolal velké vášně hned po schválení počátkem léta. Maďarský premiér kvůli tomu odřekl schůzku se svým slovenským kolegou, o zákoně se mluvilo v Evropském parlamentu, odmítli ho světoví lingvisté včetně

Noama Chomského

, ale Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) jej považuje v podstatě za neškodný.

Zdánlivě o moc nejde. Velmi zjednodušeně řečeno, Maďaři mohou nadále ve „veřejném styku“ tam, kde jich žije alespoň 20 procent, mluvit maďarsky, nejdřív to však musí říct slovensky. Prý aby jim Slováci rozuměli a stát aby věděl, co si mezi sebou říkají a píšou (nutno dodat, že zákon se netýká tištěných médií). Slovenští politici jako kdyby chtěli důsledně naplnit slovenskou ústavu, jejíž preambule začíná slovy „My, národ slovenský“ (preambule té české začíná slovy „My, občané České republiky“) a která dává menšinám jasně najevo, kdo je ve státě pánem.

Ve skutečnosti je to však promyšleně upletený bič, jímž se dá spráskat kdokoli, kdo se státu znelíbí – v tomto případě kdokoli z Maďarů. Premiér Fico tak vzkázal voličům, že ve volbách v příštím roce nemusí volit Jána Slotu, neboť také on umí být tím správným nacionalistou.

Pokus použít jazyk jako nástroj perzekuce není v dějinách Evropy žádnou novinkou, stejně jako zkušenost, že výsledkem bývá výbušná reakce. Je jen otázkou času, kdy padne první pokuta (byť to může trvat dlouho). Je to jako v divadelní hře, kde na zdi visí puška, z níž se jednou musí vystřelit. V divadle tím drama obvykle končí, v politice bohužel často začíná. Politici v Budapešti totiž nejsou o nic menší nacionalisté než ti v Bratislavě.

Štěpán Veliký byl známý tím, že mnohojazyčnost a různost kultur považoval za zdroj síly svého království. Na podstavec jeho sochy by se jistě hodila slova, jimiž údajně poučil svého syna a případného následníka trůnu, že „země jedné řeči a jednoho mravu je slabomyslná a křehká“. To však bylo před tisíci lety. Slovenské ministerstvo kultury by dnes nápis jistě neschválilo.