TAJNÝ DENÍK

Barryho román o krvavé historii Irska a jedné ženy

„Pravda je, že moje ruce vypadají, jako by je někdo na čas pohřbil a pak zase vykopal,“ přiznává Roseanne McNultyová, hlavní postava románu Tajný deník. Jeho autor, irský básník, dramatik a prozaik Sebastian Barry, nadělil své hrdince rovných sto let. Dost času na to, aby se biografie zapletla s historií tak, že už ta dvě roztřepená vlákna nikdo nerozmotá. Letitá chovanka ústavu pro duševně choré bere do svých roztřesených rukou pero a jeho špičkou se začne šťourat ve vlastním životě.

Svůj tajný deník schovává pod prknem na podlaze, pohřbívá ho a pak zase vykopává, jako ty ruce. A podobně se to má také s její koktavě diktující pamětí – ta celý život pohřbívá traumata, aby nakonec vyvrhla krev, příběh a mrtvé. Nic z toho přitom nepatří jen k životu jedné stařeny, ale k celému Irsku s jeho násilnými dějinami. V zastrčeném podkrovním pokoji oblastního blázince probíhá archeologie života a doby.

Sebastian Barry (1955) byl loni za Tajný deník nominován na Bookerovu cenu, ale stejně jako v případě předchozího románu A Long Long Way mu prestižní ocenění o vlásek uniklo. Porota další respektované literární ceny Costa Book Award již neváhala vyplatit Barrymu hlavní cenu pětadvacet tisíc liber, a to i přesto, že v knize nalezla „spoustu chyb a konec není podařený“. K českému čtenáři se Barryho dosud poslední román dostává nezvykle rychle, hned rok po originálním vydání.

Další gram vzpomínek
Upřímně řečeno, právě podařený není ani začátek. Autorův nápad s deníkem působí dost nedůvěryhodně a linka vyprávění zase poněkud neostře. Když navíc po několika stranách čtenář narazí na paralelní zápisky Roseannina ošetřujícího psychiatra doktora Grena, jeví se to jako vcelku vyčpělý trik: dva deníky, a jakpak se asi propojí? Ani u jedné z postav není zřetelný důvod, proč si najednou deník píší, vyjma toho, že se to hodí autorovi. Kdo však knihu po zkušebních padesáti stranách neodloží, bude odměněn. Pocítí úlevu, kterou záhy vystřídá údiv, a údivem sem tam probleskne nadšení. Z úvodní prozaické břečky se totiž jako z vod praoceánu zrodí postavy, které větu po větě dýchají velmi čerstvou poetikou. ¨

Zápisky doktora Grena hrají po celou dobu druhé housle, ale v deníkovém hlase stoleté Roseanne získává Barry grácii a jistotu. Paradoxně na pozadí toho, jak se sama Roseanne cítí být ve svých vzpomínkách nejistou a jak ji paměť, proděravělá vytěsněnými zážitky, zrazuje. Podivínství letité pacientky se postupně prozařuje světlem i temnem dávných událostí, Roseanne stránku za stránkou nabírá étos ženy, s níž se život nemazlil, ale která si přesto zachovala vnitřní něhu. Velké národní války – kromě dvou světových také ta irská občanská – společně s malými intrikami ji oloupily o všechny muže jejího života. Ztráta otce, manžela i syna ji však nepřipravila o přirozenou příchylnost k věcem tohoto světa, například k růžím, jak má ostatně vepsáno už ve jméně.

Je trochu bláznivá a trochu dojemná a člověk ji už vidí ve filmové adaptaci, jak se s bílými vlasy plnými natáček sklání k papíru, aby ze staré hlavy vydolovala další gram vzpomínek. Když se ke konci románu Roseanne vzdává slova, shrnuje: „Co ještě říct? Kdysi jsem žila mezi lidmi. Většinou se však ukázali jako zlí a bezcitní. Přesto bych mohla jmenovat tak tři nebo čtyři, kteří byli učinění andělé. Řekla bych, že své vlastní životy poměřujeme tím, kolik takových andělů se nám podaří mezi lidmi najít, i když my se jim vůbec nepodobáme.“

Závěr rodinné ságy
Barrymu se daří ukazovat problematickou povahu vzpomínek a na pozadí toho se zároveň táže, zda je historie něčím jiným než objektivizovanou pamětí – i s dírami a veškerými selektivními mechanismy. „To, co se skutečně stalo“, není to také jen politika? Tím, že autor využívá nespolehlivého vypravěče, jako by odpovídal, že ani historie není než tradováním nejistých příběhů o sobě a našich předcích. Potíž je v tom, že předci jsou různí a čas od času stáli na opačných stranách barikády: jedni jako členové IRA, druzí jako přívrženci koruny, jedni jako katolíci, druzí jako protestanti, a na společném příběhu se neshodnou ani náhodou. A právě neshody uvrhly Roseanne do jejího vlastního příběhu, který musí obhájit proti všem ostatním, v nichž ji – z „politických důvodů“ – odsoudili.
Vyústění knihy, v němž se příběh Roseanne McNultyové a doktora Grena úzce propojí, je poněkud melodramatické. Porotě ceny Costa Book Award se nelze divit, že vůči němu vznesla výhrady. Zdá se podivné, že autor, který celou dobu sází na kartu nejistoty, vysoustruží nakonec neprůstřelný závěr jako z rodinné ságy. K takovému výrazně pointovanému uzavření svádějí leda konvence žánru – autor tím ovšem zrazuje vlastní knihu a její postavy. Podtrženo a sečteno, Barrymu se povedla nezvyklá věc: mezi nešikovný začátek a špatný konec včlenil pozoruhodnou knihu o dolování pravdy v sypké minulosti vlastního života.

SEBASTIAN BARRY: TAJNÝ DENÍK
Přeložila Markéta Musilová, Odeon, 288 stran

Autor je redaktorem časopisu Host.