Proč v tomto seriálu, který pojednává o způsobech, jimiž se uplatňuje lidský duch (nikoli cestou politické moci, ale intelektuální autority a vlivu), vystupuje první žena až v dvacátém pokračování? Protože vlivné ženské osobnosti, nezávislé na mužském světě, u nás do začátku 20. století nebyly. Tím se nezpochybňuje role Boženy Němcové, Marie Riegrové-Palacké, Karoliny Světlé, Sofie Podlipské, Terézy Novákové, Elišky Krásnohorské, Boženy Vikové-Kunětické a dalších. Co jméno, to etapa v historii ženského hnutí – avšak pod trvající nadvládou mužského světa.
Není nelogické, že se dějiny ženské emancipace vyprávějí prostřednictvím mimořádných osudů. Skutečnost, ve které žily miliony „běžných“ žen, však byla jiná. Dokonce i absolventky dívčích škol, zakládaných v 19. století, včetně prestižního pražského gymnázia Minerva (1890), často zjišťovaly, že společnost od nich navzdory proklamacím nadále očekává totéž co dřív od babiček a matek: bezchybný výkon u sporáku, se smetákem i v dětském pokoji a navíc plný servis pantátovi.
Do této doby se Plamínková narodila. Získala vzdělání v daných poměrech „tak akorát“: otec, pražský obuvník, umožnil nejmladší ze svých tří dcer absolvovat učitelský ústav. Odmaturovala, v devatenácti si poprvé stoupla před školní třídu – a to bylo po stránce vzdělání všechno. Pokud ji později, při přípravě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
