Život s formulí 1

Vášeň pro auta zavedla recepční až do stájí velkých mezinárodních závodů

Nevím, čím to je. Ale prostě to jde z těla, srdce i z duše. Vidím to a klepu se na to. S tím se asi člověk musí narodit,“ říká paní Blanka Ďurišová v pauze, ve které na chvíli opustila svoje křeslo v recepci vydavatelství, kde pracuje. Mluví o formuli 1. A usmívá se představě, jak kdokoli, kdo se dozví o téhle její posedlosti, jen nevěřícně kroutí hlavou a zvažuje, nakolik si asi tahle osmačtyřicetiletá usměvavá recepční vymýšlí. „Je to fascinující, když auto nastartuje a vy stojíte blízko u něj. Je to pocit, který vám projede celým tělem. A nepustí vás,“ dodává. Ví, o čem mluví. Letos si dopřála ten pocit už pětkrát, objela totiž právě takový počet velkých cen formule 1.

Dva kufry výstřižků

Při volbě „panenka, nebo autíčko“ u paní Blanky jednoznačně vyhrávalo autíčko už odmalička. V rodině to nikomu nevadilo a navíc si přerozdělili role s mladším bratrem.

„Já jsem pomáhala opravovat tátovi auto a brácha pekl s mámou cukroví na Vánoce,“

vzpomíná na rodinnou idylu. A dodává:

„Jasně, to je model, který jako by vypadl z nějaké feministické učebnice, jak nevychovávat děti podle stereotypů. Rodiče ani my jsme o tom takhle vůbec nepřemýšleli. A nepřemýšlím ani o tom,…