Umělé oplodnění, ale pšššt!

O asistované reprodukci je potřeba normálně mluvit

Nezaměstnaná matka: Pronajala svou dělohu za 200 000 Kč! psal minulý týden Blesk. Také další noviny upozornily na případ Beaty Grzybowské. Jako náhradní matka odnosila dítě jiné ženě, bylo to embryo vzniklé při umělém oplodnění. Grzybowská je porodila, ale pak se nechtěla s děťátkem rozloučit a předat je „objednatelům“.

Je to hrůza? Šok? Ale ne, můžeme se uklidnit. Náhradní mateřství není sice časté, ale jinak celkem standardní řešení některých poruch plodnosti. Problém je spíš v něčem jiném. Že se na náhradní mateřství, ale vlastně na asistovanou reprodukci, vůbec tváříme pořád jako na senzaci. Že je kolem ní tolik společenských tabu. Ačkoli se provozuje už pětadvacet let. Ačkoli čtyři děti ze sta jsou dnes zplozeny v laboratoři a řada z nich má také víc rodičů než dva. Ten třetí u početí může být náhradní matka, častěji to bývá dárce spermií nebo vajíček. Jsou tam, tak proč o tom nezačít normálně mluvit?

Citlivá situace
Co se týče náhradního mateřství, na tom celkem není nic senzačního. Umožňují ho ve většině zemí Evropy. Jsou i země, kde je zakázáno, například v Německu a v Rakousku, a to hlavně z obav před obchodováním s dětmi a komerčním „pronájmem dělohy“.

Nicméně zákazy kolem asistované reprodukce se ukázaly skoro neohlídatelné, a proto se ve většině zemí volí spíš cesta dílčí…