Řidičem v Evropě

Je přelom července a srpna a to je doba, kdy je nutno vyrazit. Kolony vehiklů se dávají do pohybu. Jen tak mimochodem se do tohoto systému zařadím i já. Stěhuju se přece pryč z Česka.
Moje známá mi včera řekla, že se rozhodovala, zda zůstane studovat v Berlíně, nebo se vrátí do Prahy, a když uviděla Hradčany, pomohlo jí to v rozhodnutí vrátit se.

Projíždím po Palackého mostě v Praze a dívám se na panoráma, který známe z bankovek i z pohlednic pro turisty. Necítím vůbec nic. Sakra! Jak to, že NIC. To nechápu, proč necítím aspoň úlevu? Radost? Smutek?

Ale tyhle úvahy si nechám na jindy, teď jsem v koloně vehiklů. V české koloně vehiklů se rozmnožili idioti, kteří nikde jinde nejsou. Úplně zbytečně přitahujou smrtku, která má třeba zrovna teď práci jinde! Průjezdy z levýho do pravýho pruhu, vyblikávání, spěchání, pruzení, fingering, kamionování… úseky dálnice, kde se asfalt mění na panel a kde si člověk najednou připadá, že nejede autem, ale vlakem.

Minulej tejden jsem takhle jel po Death number One a domů jsem se vrátil jako zázrakem živej, ale naštvanej a obranej o pár měsíců života! A Death number Five není o moc lepší. Idiotismus českejch řidičů jenom trochu sundal nohu z plynu. Přitlačím nohu k plynu v Germánii. Celková rychlost se zvedá, ale ne zas tak moc, i když jsou tu úseky bez limitu. Naopak jakoby zázrakem klesá idiotismus. Je vidět, že Němci si jízdu autem užívají a nemají žádnej důvod, proč si tu slast kazit.

Při vstupu do sladké Francie začne kysele pálit peněženka. Doslova fyzická bolest opanuje tělo u každýho mýta a u každý pumpy. Všechno je drahý. I anglický slovo.
Španělsko mě vítá baskickými nápisy. Diesel je za 0,9 eura a mýtné je normální. Francouzská bolest mizí.

Samostatnou kapitolou jsou pumpy. Jako by to byly novodobé oázy pro novodobé poutníky, kteří s vytřeštěnými zraky nakupují pohonné hmoty a kafe z automatu. V Německu panuje kontrolovaná profesionalita personálu, ve Francii jeho nekontrolovaná nepříjemnost a ve Španělsku panuje Juan Carlos.

„Proč táhneš surfy do Madridu, není tam moře,“ chechtá se mi pumpař v San Sebastiánu.

„Protože jedu do Portugalska,“ odpovídám duchaplně. A zastaví mě jenom pobřeží v Cabo da Roca. Mimochodem, jel bych i dál. Ale to už by bylo na jinej příběh.