Být stále v menšině

Spisovatelka Daniela Kapitáňová nás varuje před návratem všelijakých „ufonů“

Život jako na houpačce. V osmnácti letech skočila z Komárna – typického maloměsta na jihu Slovenska – rovnou do Prahy na DAMU, po šesti letech se vrátila domů, do bezútěšného provinčního bezčasí osmdesátých let. Krátký záblesk naděje v roce 1989 spíše jen odstartoval dalších deset let hledání. Až přišel rok 2000 a román Kniha o hřbitově vystřelil Danielu Kapitáňovou (bylo jí tehdy čtyřiačtyřicet) do velké evropské literatury. Už teď je to zřejmě nejúspěšnější román v dějinách slovenské literatury: byl přeložen do desítky jazyků včetně arabštiny, japonštiny či bengálštiny, brzy má vyjít německy i anglicky. A po zásluze.

„Ten skok do Prahy byl příliš velký, nebyla jsem tam šťastná,“ říká dnes Daniela Kapitáňová, ale jak přiznává, „dodnes z toho těžím“. Upíjí kávu v malebném bratislavském Ex Café, v místě nejvyšší hustoty slovenských spisovatelů (i v tuto chvíli ji od vedlejšího stolu zdraví Pavel Vilikovský s Jánem Štrasserem), ale se stejnou přirozeností by mohla sedět u stolu v kuchyni jako typická maminka od plotny. Naprostá absence stylizace má možná kořeny v dávném prozření. „Když jsem přijela do Prahy, byla jsem exhibicionistka, ale tam jsem si uvědomila, jak je to hloupé, a podařilo se mi toho…