Vražda na faře

Přijede k nám papež. Všichni v Argentině nám to závidí. Což mě opět vystavuje nesčetným dotazům, jak to, že je u nás tak mnoho ateistů? (Chápej, jak to, že když je u vás tolik neznabohů, jede k vám papež? Nebo právě proto?!?) Po pravdě řečeno, tohle téma mě rozčiluje, protože sama mám s katolickou vírou vážný emocionální problém. Problém velký jako gotický kostel.

To bylo tak. Když jsem byla malá, vodila mě i přes všechna komunistická nebezpečenství do kostela moje babička. V kostele sv. Mořice, alias „U Mořiců“, byla vždycky ponurá zima, dvě tři stařenky tam drmolily otčenáše, ale líbilo se mi, jak se líbají svaté obrázky, kleká se na holou, mrazivou zem a všichni se tváří tak tajemně. Taky jsem ráda v kostele zpívala. Zpívám strašně falešně, ale v kostele to jakoby v chóru hlasů nahluchlých stařenek
zanikalo a já jsem mohla zplna hrdla krákat „zdrávas Maríííáááá“, jak jsem chtěla. Tuhle kostelní výhodu jsem si uvědomila poté, co mě vypoklonkovali ze školního sboru.

Babička se kamarádila s jeptiškami z místní fary, hned vedle „Mořiců“. Chodila jim tam pomáhat na zahradě a já jsem chodila s ní. Jednou takhle zase jdeme k jeptiškám, otvíráme dřevěnou branku a na nádvoří stojí

středověká, zlověstná postava v černém hábitu a v ruce drží hlavou dolů zabitého králíka, kterému kape z tlamičky krev. Ještě sebou trochu škube. Stejná postava, na niž se neschopná slova uhranutě dívám, králíka klade na dřevěný špalek a jedním zručným máchnutím naostřené sekyrky mu utíná hlavu. Pak vytáhne z králíkárny dalšího božího tvora, který srdceryvně piští a udělá znova to samé – králíka zručně „klepne“ do vazu za ušima, napřáhne sekyrku a usekne mu hlavu.

Na nic jsem se babičky neptala. Nechtěla jsem žádné dospělácké vysvětlení. Bylo mi jasné, že tady něco nehraje. Nevěsty Krista, ony éterické bytosti zaslíbené něčemu milosrdnému, vyššímu a duchovnímu, by prostě neměly sekat králíkům hlavy. Tak si to můj dětský mozek přebral. Od té doby jsem nechtěla chodit s babičkou na faru, jeptiškám jsem se vyhýbala a nakonec jsem přestala chodit i do kostela.

Je to nanejvýš infantilní a nerozumné, ale i když mi můj muž (který tento traumatický příběh z dětství slyšel již tisíckrát) trpělivě vysvětluje, že si s sebou papež určitě sekyrku nepřiveze, tak nějak se na tu návštěvu netěším…