Na severu Ugandy

Otevřu oči. Moskytiéra. Dřevěný kříž s Ježíšem. Jsem v konventu italských jeptišek ve městě Gulu. Zvoní budík – 7.15. Vstávám a přes kapli procházím do jídelny. K snídani je už třetí den to samé – housky, margarín, marmeláda, kafe a mango. Přichází Veronika a náš řidič Grace. Dnes registrujeme děti do programu Adopce na dálku® ADCH Praha. Verča zůstává v Gulu a já vyrážím po prašné silnici plné děr do rodiště druhého nejsilnějšího muže Armády božího odporu Vincenta Ottiho.

V 9.30 vystupujeme u základní školy v městečku Attiak. Beru do rukou fotoaparát a v jazyce luo všem dětem přikazuji „Bwonya bé“ („Usměj se hezky“). V deset vyrážíme s 20 dětmi do centra, kde se rozprostírá utečenecký tábor. Už je sice zrušený, ale mnozí pořád váhají s návratem domů. S pomocí tlumočníka začínám vyplňovat dotazník před hliněným domečkem prvního dítěte.

Jméno, třída, náboženství – to jde lehce. Datum narození – babička váhá, ptá se vnoučat, tety, sousedů. Shodnou se na šesti letech. Co dělá matka – zemřela na malárii. Povolání otce – byl vojákem, umřel na AIDS. Zdroj příjmů – babička někdy prodá část potravin, kterou dostává v rámci nouzové pomoci. Jde se dál. Fionin tatínek i maminka zemřeli na AIDS. Pečuje o ni slepá babička. Další holčička nás vede ke své tetě. Otce jí zabili rebelové a matka zemřela na AIDS.

Ve…