Když jsem poprvé přijel před šestnácti lety do Rumunska, byla noc a před spoře osvětlenou nádražní budovou ve městě Oradea se rozléhal zpěv. Do jeho rytmů na vyšlapaném trávníku tancovalo možná třicet lidských siluet. Byli hluční, veselí, ke svému okolí nevšímaví. Loučili se se svými hochy před jejich odjezdem na vojnu, jak jsem se později dozvěděl. Na první pohled i ve tmě bylo vidět, že jsou to Romové, rumunští Romové přirozeně, které jsem si tím zafixoval jako divoké a konvencemi bílých nespoutané, a ty české pak jako ušlápnuté, nevýrazné. Tenhle jistě povrchní pocit se přiživil vždy, když jsem později vídal čas od času u některé z rumunských silnic romské stanové tábory s daciemi a velkými přívěsnými vozíky s plachtami. V jinak nudné Evropě to byly pro mě docela vzrušující chvíle letmého setkání s kočovníky – vždy jen zpovzdálí, s jistým obdivem a nejistotou, co to je vlastně za lidi.
Tu samou iniciaci ve spojitosti s neznámou tváří Evropy zvanou kočovníci si teď odbyla i česká společnost jako celek, když se stala velká věc – do milionové metropole zavítalo několik desítek aut kočujících rumunských Romů. Následně jsme viděli úřednickou vstřícnost, policejní profesionalitu a taky vyjevenost, nejvíc od novinářů.
Zprávu samozřejmě první zachytily zpravodajské weby, které ve snaze strhnout pozornost napínaly strunu strachu a senzace. Uprostřed Prahy před nemocnicí se v parku utábořila skupina rumunských Romů, děsily své čtenáře ještě ve chvíli, kdy už kočovníci pod dohledem ostražitých úředníků obvodní radnice mířili do kempu. I v dalších dnech se ukázalo, že internetoví novináři ve srovnání s „tištěnými“ píší hloupé banality, rádi přehánějí, snaží se nahnat strach, nafukují podřadné detaily, dávají prostor emocím, které mohou být velmi menšinové a chvilkové, a jež proto „tištěný“ novinář, který má více času, může blíž zkoumat. Zatímco tištěné noviny po několika dnech nabídly uklidňující komentáře s inteligentními postřehy, české internetové zpravodajství musí až do konce vytvářet dojem problému – třeba že když už auta kočovníků odjíždí, tak alespoň „komplikují dopravu“. Jo, ve městě, kde jsou i bez Rumunů kolony od rána do večera.
Prostě se ukázalo, jak práce internetových žurnalistů probíhá v Česku podle předem daných šablon. Příjezd cizích Romů rovná se problém, strach, nejistota místních. Co bude s hygienou, hlukem, našimi lavičkami? Jak dlouho ta nejistota potrvá? S tím se dá pracovat ve varovných titulcích, zatímco s normální občanskou lhostejností, zvědavostí, nebo dokonce sympatiemi nikoli, i kdyby zdaleka převládaly. (Článek Kateřiny Čopjakové s fotografiemi Karla Cudlína najdete na stranách 21–22.)
Inspirativní čtení celého Respektu vám přeje
MAREK ŠVEHLA
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
