V češtině vycházejí svědectví o životě v gulagu, která jsou dnes v Rusku opět tabu
Za co? Tahle jednoduchá otázka rezonovala celým Sovětským svazem v době stalinského teroru. Miliony nevinně odsouzených lidí ji psaly či ryly do zdí cel i takzvaných tranzitek sloužících k dočasnému pobytu vězňů během transportů, vyřezávali ji do dřevěných stěn dobytčáků, lágrových baráků nebo paland. Za co. Zoufalý výkřik, často poslední hmatatelná, byť anonymní stopa po člověku, kterého navždy pohltil nenasytný chřtán gulagu.
Lze se jen dohadovat, kde leží ostatky básníka
Osipa Mandelštama
. A komu patří všechny ty kosti, jež zpevňují kolymské silnice nebo břehy Bělomořsko-baltského kanálu? Nevíme. Všechno to mělo skončit v zapomnění, smazáno vlivem času i věčným trváním krutého režimu. Jenže existovali lidé, kteří mučení, hlad, ponižování a fyzické útrapy v extrémních klimatických podmínkách přežili. Někteří z nich o této temné epoše podali písemná svědectví. Českému čtenáři se v těchto dnech dostává do rukou jedno z těch klíčových. A to v podobě antologie s názvem Jen jeden osud. Z ruského originálu Dodněs ťjagotějet (Dodnes to tíží) ji vybrali a sestavili rusistka
Radka Bzonková
a historik
Lukáš Babka.
Napiš to
Soubor povídek a korespondence bývalých zeků (zaključonyj…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
