MODRÁ POLE

Irský venkov v povídkách Claire Keeganové

Proč nás něha odzbrojuje daleko účinněji než násilí?“ táže se v duchu kněz pod rukama čínského léčitele v maringotce na irském venkově. O pár minut později Číňan z knězova těla vytlačí veškerou bolest: vykřičené jméno dívky, kterou kněz před několika hodinami oddal, té dívky, s níž před pár lety prožil milostný vztah. A to je vlastně všechno. Povídka Claire Keeganové Modrá pole, jež dala jméno i celé knize povídek, je čistá jak venkovský vzduch a pozvolná jak krajina v podhůří. Větami je vidět skrz, vše se přirozeně rozkládá na svém místě. Žádné efekty digitální éry, retuše a filtry, žádné žánrové obrázky ani nekonečné sebezpytování, ale poctivé psaní o lidech. Jaká úleva!

Byliny pod postelí

„Já jsem se vdala za psaní. Nepředpokládám, že by pro mě něco mohlo kdy být důležitějšího,“

přiznává Claire Keeganová (1968) v jednom z interview. A o své „domácnosti“ říká:

„Ano, líbí se mi být spisovatelkou. I když se ji svět kolem nás snaží neustále potlačovat, imaginace je pravdivější a mocnější než skutečnost.“

Vyrostla na irském venkově, kam je také většina jejích povídek zasazena. Už v sedmnácti ovšem utekla do Ameriky, kde vystudovala angličtinu a politologii. Po návratu na ostrovy k tomu přidala tvůrčí psaní a skutečně také psát začala. V roce 1999 publikovala svou první knihu povídek Antarktida, za kterou obdržela několik cen. Ta další, Modrá pole, vyšla v originále o osm let později a představuje teprve druhý publikovaný svazek její prózy. Keeganová si dává na čas, ale ten hraje pro ni, protože přináší zrání. Zatímco povídky z Antarktidy označila kritika za místy zbytečně zlostné a efektní, Modrá pole zastihují autorku klidnější a neokázalou. Podstatně ubylo znásilnění a sebevražd, Keeganová najednou dokáže víc s málem. Zvlášť dobře pracuje s atmosférou a náladami, je přesná v detailech a oslnivá v metafoře, jako když tanec na parketu přirovná ke kmitání kočičího jazýčku v misce s mlékem.

Povídky Keeganové se odehrávají v jakémsi bezčasí, pouze detail je tu a tam dobově ukotvuje. Výše zmíněný příběh kněze, který oddá svou dávnou milou, by se mohl odehrávat kdykoli, lidová balada je zpod něj cítit jak byliny sušené pod postelí. Ale vyústění, k němuž dojde v maringotce čínského léčitele, nedovolí pochybovat o tom, že příběh patří do současnosti – najednou tu zazní přiznávka globální migrace a alternativní medicíny. Keeganová takto pracuje záměrně: nechává časnost ukapávat z nadčasovosti a zároveň se moudře vyhýbá jakékoli příliš zjevné aktualitě. Příběhy si tak udržují svůj ráz archetypálních koryt, jimiž se žene živá zkušenost.

Noc s kozou
Přestože se až na jednu všechny povídky odehrávají na irském venkově, nejde o žádná bukolika nebo pastorální idyly. Irský venkov je tu drsný, šlehaný větrem, slaný. Na takovém místě lze těžko čekat jiné postavy než samotáře, lidi s cejchem vypáleným někde uvnitř. Jsou silní, těžko přístupní a nahořklí. Takový je Brady, titulní postava nejzdařilejšího kusu Vrané koně, takoví jsou Margareta i Stack z Noci jeřabin, povídky, která záměrně přečuhuje až kamsi do mytologie.

Samozřejmě, že všichni k sobě hledají cestu, jenže cesty tu často vedou jen do polí, melancholicky modrých, a jedinou jistotou zůstává půda. „Kašli na to. Ty pole tu budou, i když my tu už dávno nebudem,“ říká na baru zasmušilému Bradymu jeho kumpán. Jenže Bradyho svědí ve vzpomínkách ten cejch: obraz ženy, jíž v opilosti vyhnal koně na silnici, a ona odešla.

Půda a zvířata tu hrají zásadní roli. V nejdelší povídce souboru, záběrem spíše novele Lesákova dcera vystupuje retrívr přímo jako jedna z hlavních postav. Keeganová nechává psa přemýšlet a píše o jeho vnitřních pochodech. Ve světě, který se kolem půdy a zvířat točí, je to vlastně přirozené, dát hlas i jim. V Noci jeřabin zase osamělec Stack žije dlouhá léta pouze se svou kozou, spává s ní v jedné posteli a vemena jí natírá olejem Palmolive. Nic z toho přitom nepůsobí směšně.

Tady na irském venkově je Keeganová doma a tady je nejsilnější. Jakmile v povídce Na samém kraji moře odskočí do Ameriky a k jinému typu postav, část jejího kouzla se ztrácí. Přesné temperování atmosféry a nálad je pryč, text se rozklíží k tichému skřípání a končí v rozpačitosti. Styl, který si Keeganová osvojila, jako by byl přesně kalibrován na irský venkov a jinde už nepřiléhá tak těsně. V celkovém kontextu vyznívá nepřesvědčivě také úvodní povídka, která nepříliš důmyslným způsobem tematizuje samotné psaní. Zdá se, že autorka zde stvořila postavu jen proto, aby ji mohla znetvořit, a to je vcelku neužitečná, navíc trochu špinavá práce.

Vždy je o co klopýtnout. Ale důležitější je, že Keeganová má prostě půdu pod nohama. Platí to doslova i přeneseně a na těch nejlepších stránkách Modrých polí o tom svědčí jedna věta vedle druhé. Ví, o čem píše, a ví, jak o tom psát.

CLAIRE KEEGANOVÁ: MODRÁ POLE
Přeložila Alice Hyrmanová McElveen, Kniha Zlín, 178 stran

Autor je redaktorem časopisu Host.