Chvála kálečů

Kdyby si budoucí generace měly udělat představu o tom, jaký byl převládající „vox populi“ na počátku třetího tisíciletí ve střední Evropě, mohl by docela dobře posloužit třeba dokument K věci: Rakousko v šesti kapitolách (2002). Čtveřice významných rakouských filmařů se rozjela po vlasti, aby zjistila, co stálo za úspěchem Haiderových Svobodných ve volbách v roce 1999. A obrázek, který složili do celovečerního tvaru, jenž se minulý týden promítal na Filmové škole v Uherském Hradišti, není ani trochu veselý.

Michael Glawogger

si prostě stoupl s vytrčeným prstem na krajnici silnice a povídal si s lidmi, které si stopl. Ulrich Seidl postavil stativ s kamerou před stůl ve vinném sklípku, za nímž seděla dvojice spravedlivě rozhořčených manželů. Barbara Albertová poskládala do působivé mozaiky názory několika mladých vídeňských matek. A Michael Sturminger dal mikrofon do ruky populárnímu rakouskému moderátorovi talk show

Dietmaru Chmelarovi

a navštívil s ním tři typické tyrolské domácnosti.

Výsledkem je koncentrovaný pocit frustrace. Těch osmdesát minut vyplňují xenofobní litanie proti imigrantům, kteří zneužívají sociální systém a zabírají životní prostor. Někteří dotazovaní ani neskrývají svůj antisemitismus. Obavy lidí zjevně pohání strach z nejisté budoucnosti vycházející z nejasného tušení, že lépe už bylo a že prožíváme něco, co by se dalo nazvat soumrakem blahobytu.

Vzhledem k politickým elitám pak autoři zaznamenávají lhostejnost nebo vágní naději v populistického Haidera. Jako by rakouští voliči naplňovali slova Thomase Bernharda, která pronesl při přebírání jedné z literárních cen: „Jsme Rakušané a jsme apatičtí; žijeme život jakožto obecný nezájem o život.“ Jeho slova určitě nenastavují zrcadlo jen našim jižním sousedům. Filmaři zachytili společenskou atmosféru, která prostupuje veřejným prostorem i ve Švýcarsku nebo u nás. Právě s Bernhardem nebo Elfriede Jelinekovou se začal spojovat termín Nestbeschmutzer: tedy ten, který si kálí do vlastního hnízda. Rakouská filmařská elita jde v jejich stopách a v čele s Michaelem Hanekem nebo právě Glawoggerem pravidelně strhává iluze o národní mentalitě. V tuzemsku se něco takového pěstuje výjimečně, a když už, tak jen tak po haškovsku v mantinelech mírného pokroku v mezích zákona. Kálení do vlastních řad se u nás moc nenosí. Jsme přece Češi a musíme si pomáhat.