Ještě než zmizíme

V New Yorku se po sobě lidé moc nedívají. Ale když po představení Les Ephémeres diváci opouštěli sál, vyhledávali se očima: „Vy také? Také jste jako já?“ Byla v tom zvědavost a hlavně dojetí. „Měla jsem poněkud nejasnou touhu vytvořit hru o spasitelích… o momentech spásy,“ píše Ariane Mnouchkineová o svém posledním představení. „Nepokoušíme se přece vždy jeden druhého jen zabít… Také se navzájem zachraňujeme, podporujeme, staráme se jeden o druhého, vzděláváme jeden druhého. Navzdory všemu spolu lidské bytosti dosud žijí. Ještě než jsem mluvila s herci, uvědomila jsem si, že abych mohla vytvořit hru o kráse mužů a žen, musím si nejdřív představit, že zmizeli. A odtud jsme začali: blízké a nevyhnutelné zmizení lidské rasy – nás všech.“

Les Ephémeres, projekt pařížského Théâtre du Soleil, je tři roky starý. V New Yorku se ale teď v červenci hrál poprvé a zároveň naposledy; soubor už zkouší novou hru. Théâtre du Soleil je dnes ve svém nároku na divadlo stejně absolutní jako v 60. letech, kdy jej založila skupina studentů kolem Mnouchkineové. Nevyhýbá se úkolům. Divadlo má v hercích i v divácích vyvolat změnu, má být školou, kostelem, politickou platformou i magickým rituálem.

V Les Ephémeres – hře o pomíjivých okamžicích – je vše jako doopravdy: před diváky defilují pojízdné točny, z nichž každá je zařízena jako výsek skutečného života: domek na prodej, venkovská kavárna, byt, kam dorazí exekutor, ordinace, byt, kde právě muž zmlátil ženu, pláž, kuchyň rozvedené matky, nóbl salon, byt transvestita a tak dál. Gauče a poličky, sošky a dečky jsou plnohodnotnými hrdiny příběhů.

Věci jsou nakoupené ve výprodejích, posbírané na smetištích, na půdách a stejně tak postavy: každá je dokonale realistickou studií držení těla, mimiky, způsobu mluvy. Magie představení, které si od první chvíle diváka podmaní tak, že pláče, směje se a nevnímá ubíhající čas (celé trvá 8 hodin), je v kombinaci realismu s plovoucím dojmem, který vyvolává sled scén a neustálý pohyb hracích ploch. Divák sedí a přitom se toulá. Bloumá cizími životy jako městem, bez plánu, bez cíle. O to hlouběji se do něj obrazy zarývají.

Dojetí newyorských diváků nejspíš rychle odezní, ale na tom nesejde. Postavy z Les Ephémeres a jejich malé ohmatané světy se nám budou plést do života dál. Jako připomínka toho, že spása je možná, v každém okamžiku, tady a teď.