Já, úředník

Pohled vzdělaných mladých lidí na ministerskou práci se začíná pomalu měnit. Byť střet s realitou může být stále nepříjemný

Dnes už

Karolína Linhartová

ví, že chtít pracovat na ministerstvu nebyl úplně dobrý nápad. Vloni ale měla pocit, že právě to je pro ni jako mladou právničku se zájmem o problematiku uprchlíků a zkušenostmi z nevládních organizací logická volba. Nastoupit na místo, kde se tvoří pravidla a kde je výborný přístup k informacím. Kde se člověk může stát součástí nové, evropsky orientované státní správy, o níž se od českého vstupu do Evropské unie neustále mluví.

Na začátku všeho byl inzerát na místo referentky odboru mezinárodního práva na ministerstvu vnitra. Následoval úspěšně zvládnutý pohovor. Plat sice nebyl kdovíco, ale po připočtení osobního hodnocení bylo něco přes dvacet tisíc víc, než kolik by měla coby začínající koncipientka v advokátní kanceláři. Navíc za míň práce, jak předem tušila. Ale právě v tomhle směru realita nakonec nečekaně předčila očekávání.

„Teprve po pár dnech jsem vytušila, kdo je můj přímý nadřízený, nikdo se mi totiž nepřišel představit,“ vzpomíná na ministerské začátky. Další věc byla pracovní tempo. „Čekala jsem byrokracii, pomalejší tempo, možná i pomalejší kolegy. Doufala jsem však alespoň v zajímavou a kvalifikovanou pracovní náplň,“…