S psychologem Lubomírem Kobrlem o svůdnosti moci, podstatě živé hmoty a o hašení požárů
Lubomír Kobrle patří k vyhledávaným psychoterapeutům, ale jeho zázemí je dost neobvyklé – většinu svého života pracoval jako profesionální hasič. V rozhovoru uvažuje o tom, jak dvacet let svobody proměnilo českou společnost.
Jak se přihodí, že se z psychologa stane hasič?
Ono to bylo původně naopak. Studoval jsem počátkem 70. let gymnázium a znechutil mě školský systém. Začínala normalizace a také jsem cítil, že ten systém prefabrikované vzdělanosti a přemíra informací zabíjí veškerou tvořivost. Po maturitě jsem strávil tři měsíce ve slovenských horách, byl to pro mě takový iniciační zážitek. Chtěl jsem pást kozy, ale to se ukázalo jako poměrně naivní představa, tak jsem se různě protloukal, občas neměl co jíst… Když jsem se vrátil, věděl jsem, že nechci mít nic společného s intelektualismem a žvaněním. Být dělníkem jsem vnímal jako protiváhu, návrat do života. A tak jsem skončil u hasičů. Po pár letech ten odpor ke vzdělání ustoupil, tak jsem se přihlásil dálkově na psychologii.
Dalo se to stíhat?
Hasiči pracují dvacet čtyři hodin a pak mají dva dny volno. To mi později umožnilo v části toho volna pracovat jako psycholog v manželské a rodinné poradně. Ale až do konce 20. století jsem byl zároveň u hasičů, ne…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
