KRÁL HAVANY

Gutiérrezovy knihy fungují jako čisticí prostředek

Kuba na konci tisíciletí vypadá v knize Král Havany kubánského spisovatele Pedra Juana Gutiérreze jako předobraz pekla. Lidé se tu plazí po ulicích od ničeho k ničemu, hladoví a plni tropického vzteku. Nikdy nekončící ekonomická krize, fronty na jídlo, nemoci, špína a trosky domů. Tohle je země, kde jsou naděje i možnosti života zredukované na to, co lze vyhrabat z hromad odpadků v turistických střediscích.

Současný kubánský spisovatel Pedro Juan Gutiérrez (1950) by ale svůj ostrov za nic jiného nevyměnil. Přestože jsou jeho knihy přeložené do dvaceti jazyků, dostává mezinárodní literární ceny a režim by se ho nejraději ze všeho zbavil, dál tvrdošíjně žije v polorozpadlém domě v Havaně. Setrvává tam i navzdory tomu, že mu bylo v roce 1998 zabráněno vykonávat novinářské povolání poté, co napsal knihu Špinavá havanská trilogie a vydal ji v Barceloně, v prestižním nakladatelství Anagrama.

Povoláním reportér

Je těžké odlišit osobnost Gutiérreze od jeho postav, protože on sám se snaží o to, aby se s nimi maximálně sžil, dostal se jim natolik pod kůži, že se sám stává jedním z hrdinů.

„Píšu co nejpřirozeněji, tak, aby se mé psaní nepodobalo literatuře,“

říká.

Postava Krále Havany je pravý „pícaro“, který vyrostl z té nejlepší tradice světového pikareskního románu. Narodil se do nehorázných poměrů – matka byla obecní blbka, která nakonec skončila s rozraženou lebkou, protože rozzuřila jednoho ze svých synů. Svým dětem neustále vštěpovala: „Máš hlad? Tak na něho rychle zapomeň, protože tady není nic k jídlu!“ Po smrti matky se mladý Rey (v překladu král) dostává do polepšovny. Musí dřít na poli, bránit se homosexuálním útokům ostatních chovanců a jediné, co si odtamtud do života odnese, jsou dvě ocelové kuličky zavedené do penisu, z nichž se ženské mohou zbláznit. Reyovi se nakonec podaří z polepšovny utéct a vrací se do jediného prostředí, které zná, do rozpadlého baráku, kde ho nějakou chvíli vydržuje stará sousedka. Odvděčuje se jí sexuálními službami. Rey totiž má jednu neoddiskutovatelnou přednost: skvěle vyvinuté přirození. To díky němu se cítí jako opravdový král.

Gutiérrezovy romány Tropické zvíře či Špinavá havanská trilogie jsou zásadním popřením proudu „magického realismu“ tak, jak ho známe ze šedesátých let, zejména z díla Aleja Carpentiera či Gabriela Garcíi Márqueze. Gutiérrez je stejně jako kdysi Márquez původním povoláním reportér. V reportážích se zaměřoval zejména na témata, která znal sám velmi dobře z dětství prožitého na pokraji nejhroznější bídy. Jeho rodiče vlastnili podnik na výrobu zmrzliny, který byl v roce 1961 znárodněn, a mladý Gutiérrez pak přežíval (coby syn buržoazních živlů), jak se dalo. Prodával zmrzlinu, sekal cukrovou třtinu. Pět let ztratil ve vojenské službě a potom jako reportér psal o věznicích a slumech. Třináct let také strávil prací na svém prvním románu Lví melancholie.

Sex jako únik i opora
Gutiérrezův hrdina Král Havany rád pozoruje cvrkot. „Smrdí jak bolavá noha“, má filcky, vši, nekoupe se, protože nikde, kde žil, netekla voda, a svůj život prožívá na úplném dně. Jedinou spásou je bohatá turistka nebo turista, kteří by člověka mohli vyvézt ze země. Jenže to Krále Havany nezajímá. Nechce – stejně jako kdysi Gutiérrezovi rodiče – z Kuby odjet, protože: „Je to dobré místo. Špinavé, pobořené, zbídačené, ale lidé tu vypadali, jako by byli nezranitelní. Žili, děkovali svatým za každý den života a užívali si ho. Mezi odpadky a svinstvem, ale užívali si ho.“ Krále neměl kdo vychovávat, není ani hloupý, ani příliš bystrý, sem tam se mu podaří ukrást pár chlebů se smaženkou nebo svršky na pláži. V jednu chvíli se profláká až do turistického ráje Varadera, kde zatouží pracovat jako zahradník v luxusním hotelu. Je mu ale sděleno, že na to musí být ve straně, mít vysokou školu a umět dva jazyky.

Jediné prchavé štěstí nachází v náručí své stejně smradlavé milé Magdy. Ta prodává buráky a spí se staříky v parku. Navzájem se s Reyem přitahují animální silou, v knize vylíčenou tak virtuózně, že se člověk těžko brání dojetí. Sám Gutiérrez tvrdí, že se svým šťavnatým popisováním sexu mstí celé židovsko-křesťanské tradici. „Vždycky mi vadilo, když jsem se v knize dočetl, že se hrdinové odebrali do postele a nazítří ráno se probudili,“ říká Gutiérrez. Pro jeho hrdiny je naopak sex jediným majetkem, záchytným bodem a únikovým východem z nesmyslně krutého světa.

Tvorba Pedra Juana Gutiérreze funguje jako čisticí prostředek. Díky ní se člověk může zbavit nánosů morálky, literatury, ideologie, sociologie či představ o čemkoli. Jeho literárními vzory jsou Franz Kafka a argentinský spisovatel, surrealista Julio Cortázar. Gutiérrez se považuje za chirurga, který „ukazuje lidem, co našel v jejich vnitřnostech“. „A není to nic pěkného, hodně to smrdí,“ dodává.

Pěkně to musí smrdět i kubánskému režimu, protože literární kritici od New York Times po El País o jeho knížkách svorně tvrdí, že mohou Castrův ráj podpálit zevnitř. Gutiérrez podle všeho nemá strach. Hlad, perzekuci, násilí, to všechno už zažil. A kromě zmrzliny se dobře vyzná také ve výbušninách.

PEDRO JUAN GUTIÉRREZ: KRÁL HAVANY
Přeložila Anamarie Wachtlová, Garamond, 200 stran

Ukázka z knihy:

 Pár kroků odtud začal někdo křičet v pavlačovém domě. Došlo k nějaké hádce. K takovým malérům docházelo pravidelně každých pár dní. Původně velká dvoupatrová koloniální budova s prostorným dvorem se rozdělila na třicet sedm malých jednopokojových bytů. Legálně tam bydlelo sto osmdesát lidí, ale k nim se muselo připočítat dalších padesát, kteří tam bydleli nelegálně – rodinní příslušníci z jiných provincií, přátelé v neštěstí, milenci atd. – a pro všechny tu byly dvě miniaturní toalety. Dvůr byl kdysi prostorný a dobře větraný, jenže pak se zastavil dalšími byty, aby se tak velký prostor lépe využil. Dnes z něho zbýval jenom úzký dvoumetrový koridor, kde se věčně sušilo prádlo. V tom prostoru sousedi občas tančili rumbu nebo řešili hádky, dvě černošky se praly o jednoho muže anebo si přátelsky nabízely kávu, kouřila se tam marihuana nebo v nočním šeru vestoje souložili a vzdychali milenci.Už dlouho tam ale nebyla k vidění taková mela: míšenec z východu se začal hádat s obrovským černochem kvůli nějaké habaďůře. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kdo koho vlastně podvedl. Pěkně se rozparádili, začalo jít do tuhého. Vyrojili se černochovi bratři a bratranci. Černochovi jeho přátelé. Další figury do hry. Už tam stálo osmnáct hrozivých černochů. Všichni toužili rozbít hlavu tomu míšenci z východu, osamocenému a bez podpory. Náhle se v míšencově ruce objevila mačeta. Přinesla mu ji jeho žena se slovy:
„Nenech se vojebat, seš chlap, ne?“Míšenec se dvakrát nerozmýšlel. Začal sekat napravo nalevo. Jednomu rozsekl břicho, druhému paži. Začala stříkat krev. Velmi červená a hustá. V tu chvíli jako by se koridor ještě zmenšil a zúžil. Míšenec měl uzavřenou jedinou únikovou cestu na ulici. Zadem se utéct nedalo. Míšenec se rozhicoval k nepříčetnosti, a jakmile uviděl krev, zmocnil se ho Oggún. Teď už opravdu bažil po krvi. Černoši, beze zbraní, skákali jak tygři v pralese. S vytřeštěnýma očima se snažili lézt po zdech jako mouchy,. Shora křičely dvě stařeny a lily kýble vody. Myslely, že se jim tak podaří bojující zchladit. Míšenec se přestal ovládat. Sekal mačetou do všeho, co mu přišlo pod ruku, ale nehýbal se z místa, aby nemohli utéct ke vchodu. Byl odhodlaný utopit všechno v krvi. Dotíral na ně zuřivě jako vraždící šelma. Pět raněných černochů, ze dvou stříkala krev. Seshora na ně chrstli nejméně dvacet kýblů vody. Všichni psi štěkali, ženy křičely:
„Svažte ho, svažte ho! Hajzl jeden z východu!“
„Sotva včera dorazil a už chce bejt pánem Havany!“
„Zavolejte policii!“
„Najděte nějakej klacek! Nebojte se ho! Najděte nějakej klacek!“
„Ničemo! Holejma rukama by ses nepral, co? Ničemo!“
Konečně dorazili dva policisté. Chlap z východu, slepý zuřivostí a zády k nim, neviděl, že se k němu blíží. Odzbrojili ho dvěma údery karate do zátylku. Ochromili ho, zůstal bez dechu, poklesly mu ruce a vypadla mačeta. Nasadili mu želízka. Míšenec zase popadl dech a začal řvát a dupat, aby ho pustili. Jeden z policistů ho praštil obuškem do zad. Chlap padl hubou k zemi. Policista ho praštil ještě několikrát přes páteř.
„Nedělej ramena a drž hubu!“
Míšenec zmkl a pak tiše řekl:
„Ty hajzle zasranej, proč si mě spoutal, hajzle?“
Policista ho udeřil ještě několikrát, až praštěly kosti. Míšenec skoro omdlel. Konečně mlčel.
Černoši se pokusili utéct. Policisté s pistolí v ruce vystřelili čtyřikrát do vzduchu. Úprk se zastavil. Několik jich i tak uteklo. Zůstalo tam jedenáct černochů opřených o zeď. Klidných. Přivolali ještě dva zásahové policejní vozy. Ženy začali s křikem dotírat na policisty:
„Pusťte je. Oni nic neudělali. Neodvážejte je.“
„Začal si ten s tou mačetou.“
„Ten s mačetou. Ten z východu.“
„Tyhle chlapci jsou odtud a jsou to slušný, pořádný lidi.“
„Hajzl je ten z východu. Tady se hádky a rvačky nepěstujou.“Dorazily posily. Dva policejní antony. Odvezli je všechny. Neomalené, hysterické ženy stále blokovaly průchod. Policisté postupně šelmy ovládli. Konečně se jim podařilo prostor uvolnit. Na dvoře to ale stále vřelo.
Naproti se Daisy vyklonila z okna. Chvíli se dívala a pak řekla svému zákazníkovi:
„Černoši odnaproti se porvali. Jako vždycky. To je tu na denním pořádku.“
A pokračovala se svými kartami.Rey, který seděl v baru, využil příležitosti a přitočil se k Ivón, prdelaté a prsaté černošce, něžné a tiché, která bydlela v jednom z jednopokojáků naproti. Sama se svou pětiletou dcerou. Rey ji pozoroval už několik dnů. A teď měl dobrou možnost. Ivón stála na chodníku. Když uviděla rvačku, zůstala stát a čekala, až všechno přejde. Rey už ji dlouho chtěl přeříznout. Využil příležitosti a usmál se na ni. Neuměl si namlouvat holky ani moc mluvit. Napadlo ho nabídnout jí rum:
„Chceš si cvaknout?“
„Ne, děkuju.“
„Já jsem soused odnaproti.“
„Jó, viděla jsem tě s cikánkou. Co se to naproti děje? Pořádná rvačka!“
„Vyvedli odtud pět raněnejch, celejch vod krve. Ňákej chlápek s mačetou si to teda dost užil.“
„Ach jo.“
„Cvakni si. Tumáš.“
„Ha ha ha. Ta stará tě zabije, až tě uvidí bavit se s cizí ženskou…“
„A co udělaj tobě?“
„Mně? Nic, zlatíčko, já jsem volná, nezávislá a svrchovaná.“
„Já taky.“
„To vykládej někomu jinýmu.“
„No tak, nech toho. Jak se jmenuješ?“
„Ivón.“
„Rey.“
Podali si ruce. Usmáli se na sebe. Ivón přijala panáka mizerného rumu. Jen tak natvrdo. Bez ledu.
„Už dlouho jsem nepila.“
„A to proč?“
„Jen tak, prostě… Nepiju.“
„Co prostě?“
„Nerada piju sama.“
„Ivón, ty s takovým tělem, s takovým úsměvem… ty že seš sama, sama sama?“
„Nemusíš tomu věřit.“
„Ha ha ha. A jak vážně se tváříš! Jak dlouho seš sama? Tejden?“
„Už měsíce, několik měsíců.“
„Třeba seš moc náročná?“
„Nemám ráda tenhle negerskej mumraj. Začnou chlastat, no a vidíš, hned je tu rvačka a mačeta. Nemám ráda prasárny a hrubost.“
„Nojo, ty seš uhlazená. Uhlazená malá černoška do společnosti.“
„Možná nejsem uhlazená, ale nemám ráda sprosťáky.“
„Tak to se musíme nějak srovnat, začnu bejt taky uhlazenej.“
„Moc se nerozjížděj, jo, nepískej si!“
„Dyť já si jen popíjím.“Ivón přijala dalšího dvojitého panáka. Začali se rozehřívat. Reyovi se ta žena líbila. Aspoň byla mladá jako on. Měla pěkné tělo. Nevypadala jako klepna a ani se nezdálo, že je moc hádavá. Na to, kde bydlela, byla dobrá. Pěkně tmavá černoška, on světlý mulat. Dokonce by mohli mít pěkného mulátka. Rey si ji představil těhotnou s obrovským břichem, které jí udělal. Už vypili pěkných pár panáků. Cítili se báječně. Stmívalo se. Docela si rozuměli. Daisy dál udílela rady, zatímco oni nepozorovaně vešli do pavlačového domu. Aspoň se jim zdálo, že nepozorovaně. Vládlo tam ticho a klid. Ivónin měla malinký pokojík čtyřikrát čtyři metry, jen jedny dveře a jedno okno. Uvnitř jedna rozvrzaná postel a matrace. Malý stolek s lihovým vařičem. Nebylo kam si sednout. Na zchátralé židli leželo pár pečlivě složených vypraných blůz, sukní a několik kousků holčičího oblečení. Pod postelí ležel pár ochozených pantoflí. Jedna papírová krabice s trochou rýže a jeden kastrol. Hrozné vedro. Pach plísně, vlhkosti, zatuchlosti a špinavých prostěradel. Vešli dovnitř. Rey držel v ruce sklenku rumu. Posadili se na postel, dveře nechali otevřené. Rey postavil sklenku na podlahu, políbil černošku a pokusil se ji položit. Vzpírala se:
„Ne. Každou chvíli přijde moje holčička. Tohle nejde. Myslíš si, že jsem nějaká coura?“
„Ty máš dceru?“
„Ano. Pětiletou. Je u babičky.“
„Je to daleko?“
„Ne, tady. Nahoře.“
„Běž tam a něco si vymysli, ať tam zůstane o chvilku dýl.“
„Ne. To by babička poznala.“
„A co je ti po ní?“
„Je to babička z otcovy strany. Tenhle byt patří jemu.“
„A kde je?“
„Ve vězení.“
„Ach tak.“„Zavřeme dveře. Jenom na chviličku, Reyi. Jenom na chviličku.“
Ivón zavřela dveře. Rey se cítil jak čerstvý ženich, už mu tekly sliny… z žaludu. Oslava byla velkolepá a s velikou pompou, nebo spíš pumpou. Rey se několikrát udělal, ale pořád mu stál a perličky vibrovaly vzrušením nad Ivóniným červenofialovým poštěváčkem. Rey se nechal inspirovat tou vystouplou, pevnou, dokonalou, černou, chlupatou a neobyčejně krásnou prdelí nad voňavou vaginou s černými pysky, uvnitř fialovou, sevřenou, schopnou uvěznit penis a masírovat ho pevnými svaly, pevnějšími než ruka. Krásné břicho se spoustou chlupů od pupku dolů. Prsa kulatá, naběhlá, pevná, s velkými, kulatými a jemnými bradavkami. Svlečená Ivón vypadala jako puberťačka. Žádné strie, nic, co by prozrazovalo její porod nebo věk. Bylo jí třicet čtyři let. Vypadala na dvacet dva. A byla tak sladká. Rey jí pořád opakoval:
„Ach, Ivón, moc by se mi líbilo žít tady s tebou.“
„Užívej si, zlato. Na všechno ostatní zapomeň … Ách, pokud mě budeš dál takhle šoustat, tak se do tebe zamiluju… Copak je tohle?“Hodně se potili. Neměla tam žádný větrák. A v pokoji to žhnulo jak v peci. Ivón vyšla dvakrát z pokoje. Přinesla další rum. Vyřešila i holčičku, dala ji na chvíli k sousedce. Tchyně nemohla tušit, co právě dělá. Pokud by se to ten černoch v krimu dověděl, za Ivónin život by nikdo nedal ani zlámanou grešli. Jednou se ten chlap dostane ven. A půjde rovnou po krvi. Ivón si občas přivydělala jako dolarová kurvička. Za jeden dva dny si přišla na padesát, někdy až sto dolarů. Ale to je něco jiného. Musí živit dceru. A klidně to manželovi vykládala, když ho chodila navštívit do krimu. Vždycky na ni vyštěkl:
„A co já?“
„Tumáš, zlato, tady máš.“
A vsunula mu do ruky deset nebo patnáct dolarů.
„Jenom tolik?“
„A co bys nechtěl? Z čeho mám živit tvou dceru? A co já, žiju snad ze vzduchu?“
„No dobře.“
Ivón si vystačila sama. Rey naléhal, aby mohl zůstat. Už byl skoro opilý.
„Zůstanu tady a budu s tebou žít.“
„Ne, miláčku, ne. Ten velkej černoch se jednou dostane ven a zapíchne nás oba. Vyfasoval dvacet let, ale už má dva roky za sebou a kdykoliv ho můžou pustit. Ten černoch je nebezpečnej.
„Ivón, já jsem taky pěkně tvrdej.“
„Jistě, jistě…“
„Víš, jak mi říkají?“
„Ne.“
„Král Havany. Nejbáječnější vocas na Kubě.“
„To je pravda, zlato. Seš pěknej divous… pěknej divous v posteli… Jenomže takovejch jako ty jsou miliony, mi-li-o-ny, a nejen na Kubě. Je spousta Italů a Španělů, který tě přivedou rovnou do nebe… takže ze sebe nedělej skvělouše a zůstaň u svý starý, ať tě živí.“
„Vona mě neživí.“
„Ne, vůbec ne. Ty šoustáš tu stařenu zadarmo. Neblbni, chlapče! Vrať se ke svý cikánce a když to půjde, tak se uvidíme, trochu si užijeme a pak půjdeme každej svou cestou. Ale v klidu. Bez nějakýho hádání.“
„Ne, ne. Já chci, abys byla moje žena… a přivést tě do jinýho stavu. Udělat ti pořádný břicho.“
„No tak, vzpamatuj se. Za nic na světě už neporodím žádnýmu žebrákovi. Podívej se na mou malou… Teď se o ni musím starat já, když je černoch v krimu. Protože von je frajer a pere se. Pokud bych měla porodit, tak nějakýmu zazobanci se spoustou peněz, jinak žádný těhotenství… ani omylem!“
„Ale…“„Žádný ale. Voblíkni se, abys mohl vypadnout, už svítá a nikdo tě tu nesmí vidět.“
Hádali se ještě chvíli. Rey tvrdil, že neodejde, Ivón, že musí. Konečně vyšel do jitřního chládku. Ještě byla tma. Šel rovnou k Daisiným dveřím. Než zaklepal, na chvíli se zastavil. Ne. Potřebuje ještě sklenku rumu. A doutník. Nezbývalo mu ani peso. Pokračoval v chůzi. A jako vždy, když nevěděl kam jít, zamířil k železničnímu nádraží, do čtvrti Jesús María. „Ach Magdo, Magdo.“ Pomyslel si na okamžik: „Ta Ivón se mi tak líbí. Ale má pravdu. Ten negr vyleze z báně, vlítne na nás, uřízne nám hlavu a my se ani nedovíme, kdo to byl. Je chytrá. Je to ženská, která ví, co dělá.“ Šel nahoru ulicí Águila. Bylo skoro pět hodin ráno. Chladná noc. Rey si kýchnul. Několikrát. Bylo trochu chladno, ale ve vzduchu navíc visel pronikavý kyselý zápach. V dálce houkaly sirény. Směrem k Tallapiedře. V temných ulicích se začaly objevovat tisíce lidí. Museli vstát z postelí. Zabalili se do dek, hodili na sebe kraťasy a sandály a za sebou táhli děti nebo je nesli spící v náručí. Ženy téměř nahé. Ospalé stařeny a starci, zahalení do ručníku nebo prostěradla. Někteří měli nepromokavé pláště. Mnoho starých mělo přes ramena vlněné deky. Všichni kvapně opustili postele. A spěchali pryč. Co se děje? Sirény stále vyly čím dál naléhavěji. Rey šel proti tomu proudu. Mysl se mu trochu rozjasnila. Rum, únava z milování, ospalost. Otupěle kráčel dál. Z balkonů vyhlížela spousta lidí. Kyselý zápach byl pronikavější u Capitolia, sílil směrem k parku Fraternidad. Pronikal do nosu. Někdo se z balkonu zeptal, co se děje. Odpověděli mu:
„Únik čpavku.“
„Prý v Tallapiedře, prý to může vybuchnout.“
„Spousta lidí je přidušených. Vezou je na pohotovost.“
Z balkonů kladli další otázky. Uprchlíci byli obyvatelé z okolí Tallapiedry. Policejní auto s amplionem pomalu projíždělo ulicí Águila. Uprostřed temnoty se otáčelo červené světlo. Krátce osvětlovalo polorozpadlé budovy a přízraky lidí. Hřmící policistův hlas se odrážel od zdí a vytvářel ozvěnu:
„Odcházejte spořádaně k Malecónu. Opusťte tuto oblast. Vyčkejte konce poplachu na Malecónu. Snažte se předejít úrazům. Nic se neděje. Jen žádnou paniku. Opusťte oblast. Opusťte oblast. Spořádaně, ale rychle. Na Malecón. Nic se neděje, ale jděte na Malecón.Rey postupoval vzhůru proti proudu. Moře ospalých lidí se valilo nocí k nábřeží. Zápach čpavku ve vzduchu sílil. Rey myslel na Magdu: „Udusí se. Určitě je doma.“ Dorazil až na ulici Monte. Hasičské vozy a policejní patroly. Natáhli tam pásku. Zabránili mu jít dál. Silně to tam čpělo. Policisté měli přes tvář uvázané kapesníky. A přitvrdili.
„Dolů. Dolů. Na Malecón. Občane, tudy projít nemůžete.“
Evakuovaných osob byly tisíce. Do toho houkaly sirény policejních aut a kamionů. Bylo třeba všechny vzbudit a rychle je dostat z jejich bytů. K Magdě se nemohl nijak dostat. Nechtěl se hádat s policisty a hasiči. Bylo to zbytečné. Odešel ulicí Industria a sedl si na chodník za Capitoliem proti továrně Partagas. Zápach čpavku ztěžoval dýchání. Tisíce kašlajících lidí se unaveně ploužily pryč, snad ospalí, možná přiotrávení. Řada mu jich poklepala na rameno:
„No tak, chlapče, pojď. Tady zůstat nemůžeš.“
„Tady se udusíš. No tak, pojď dolů.“
Ani se nepohnul. Pořád musel myslet na Magdu. Lidé stále procházeli kolem něho. Utíkali do bezpečí. Seděl tam možná půl hodiny. Hodinu. Začínalo svítat. Zápach zmizel. Nebo si snad zvykl? Sirény už nehoukaly. Vstal a protáhl si nohy. Rozhýbal se. Opět vykročil směrem ke čtvrti Jesús María. V tom okamžiku se sirény znovu rozhoukaly. Policisté a hasiči se začali stahovat. Jeden hlídkový vůz, druhý, třetí, čtvrtý, ze všech současně mluvili do amplionů. Nebylo rozumět, co říkají. Reyovi se zdálo, že slyší:
„Můžete se vrátit… konec… pod kontrolou… únik… vraťte se… předcházejte… úrazům… do bytů… vraťte se okamžitě…“
Rey přidal do kroku. Šel dolů ulicí Ángeles přímo k Magdině domu. Lépe řečeno k rozvalinám, kde bydlela Magda.