Protože nechci, aby mi někdo ukradl kolo, přivazuji si ho řetězem ke kandelábrům, zábradlím, stromům nebo jiným kolům. Možná že Aleš Brichta nemá zámek nebo neví, že taková věc vůbec existuje, což je ale nepravděpodobné, protože existence zámků je všeobecně známou věcí rozšířenou s nejvyšší pravděpodobností i v rockerské komunitě. Za Brichtovým vzýváním spásného deratizéra, který u nás vyřeší všechny problémy, podle hudebníka konkrétně to, že „na ulici kradou cikáni kola“, tedy bude obyčejně nechutná xenofobie.
Na obalu Brichtovy nové desky Deratizér jeho přání ilustruje výjev, kde jsou mladý Rom, bezdomovec a feťák koseni jakousi chemickou zbraní rozstřikovanou po Karlově mostě rekem s respirátorem na obličeji. Vedle titulní skladby dal na desku Brichta i song, v němž, jsa zasažen národoveckým duchem, pěje o české zemi, již by nám měl kdosi zachovat pro její „švestkový sady a všechny její vnady“, protože si ji teď od nás chce kdosi koupit, což by byla škoda, protože by tak nazmar přišla „všechna těla, co do ní pohřbili“. Proč by přišla nazmar, to Brichta neříká, ale nazmar by podle něj přišly i „všechny zrady, co na ní zkusili“, takže to asi bude vážné.
No ale ať si Brichta zpívá, co chce, možná to takhle jednou dotáhne k duetu s Danielem Landou. Spoustě lidem se to určitě bude líbit, nejspíš těm samým, kteří se ve středu smáli v deníku Aha! redakčnímu formuláři na víza v Kanadě, kde bulvár Romům radil, ať na dotaz „Máte příbuzné v Kanadě?“ odpovídají: „Ano, skoro polovina mojí rodiny, tedy asi 56 lidí.“
A když má Brichta tak rád tu naši kotlinu s jejím „rumovým perníkem“, měl by si zajít do Národní galerie. Ta bude v současné podobě jeho duševnímu obzoru konvenovat (viz otevírací materiál kulturní rubriky v tomto čísle). „České postoje“ jsou tu vyzdvihovány nad vše ostatní, za „především českého autora“ je tu vydáván dokonce i František Kupka, který většinu života strávil ve Francii, a na hledání něčeho specifi cky českého v jeho díle musíte mít oči zakalené pořádnou dávkou alkoholu nebo ještě lépe červeno-modro-bílou trikolorou.
Prvního července to bylo deset let, co do čela Národní galerie nastoupil Milan Knížák. Čekat se od něj dalo ledasco, ale že se během dekády stane deratizérem umění? To byla tehdy stejně praštěná představa, jako že se na zloděje kol nejlíp hodí chemický postřik.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
