Sbírám, tedy jsem
Na nekonečném hromadění věcí je cosi patologického. Největším snem všech sběratelů je totiž mít kolekci uzavřenou, definitivní, aby v ní nechyběl ani jeden kousek. V tu chvíli ale zároveň vášeň opadá a musí se přesunout jinam, protože už není v daném sektoru co sbírat. Je to začarovaný kruh, ale věcí, které lze soustřeďovat na jednom místě, je naštěstí nekonečně.
Zatímco autor těchto řádků se v době své rané sběratelské vášně potloukal po pražských trafikách s jasně definovanou otázkou „Máte nějaké kartony od cigaret?“, paní Šulcová, jež ho měla v útlém věku na hlídání, nesbírala žádný konkrétní, natož výjimečný tovar. Tvar, vzhled ani účel pro ni nebyly rozhodující. Z dejvických popelnic vybírala věci, které ji prostě něčím zaujaly. Mohl to být obnošený kabát, prošlapané boty, jimž se po odstranění špíny snažila o něco prodloužit život. Ale také předměty, které ze smrti už probudit nedokázala: dálkové ovládání od autíčka, natrhlá lyžařská bota, tenisová raketa bez výpletu. Přesto si je nosila domů, aby je přidala k hromadám jim podobných věcí.
Paní Šulcová se tím nevymezovala vůči přesycené konzumní společnosti. Ostatně pro tehdejší společnost konzum začínal zhruba tam, kde končila fronta na banány. Paní Šulcová netušila, že z vyhozených krámů doma utváří garbage design, když se díky ní upravené odpadky měnily v malé poklady. Nevěděla, že patří k pionýrům sběračské kultury, která k nám ve velkém dorazila s pádem komunismu. Kdyby se paní Šulcová dožila dnešních dnů, mohla by si to o sobě přečíst. Vysoká škola umělecko-průmyslová teď vydala sborník Mít a být, který dala dohromady editorka Martina Pachmanová z příspěvků studentek druhého ročníku programu Dějiny a teorie designu a nových médií.
Hluboko v nitru
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
