Největší naděje pro Čínu

Na rok 2008 se určitě nebude vzpomínat jako na rok vznešených nebo hrdinských činů. Přesto se uprostřed informací o finančních podvodech, krveprolévání v Indii a Gaze a globálních ekonomických katastrofách v uplynulých měsících objevila také zpráva vypovídající o statečnosti a vznešenosti. Loni 10. prosince, v den 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, podepsalo více než 300 občanů Číny, od profesorů práv až po podnikatele, zemědělce, ba dokonce i několik vládních představitelů, pozoruhodný dokument s názvem Charta 08.

Signatáři, k nimž se později připojily tisíce dalších lidí, si v dokumentu položili otázku, kam Čína v jednadvacátém století směřuje: „Bude pokračovat v ‚modernizaci‘ pod autoritativní vládou, anebo přijme za své všeobecné lidské hodnoty, připojí se k hlavnímu proudu civilizovaných národů a vybuduje demokratický systém?“

Na Chartě 08 není nic pobuřujícího, nenajdeme v ní žádnou výzvu k násilnému povstání, žádnou touhu po pomstě či odplatě. Pouze se v ní požaduje to, co občané všech liberálních demokracií považují za samozřejmost: právo zpochybňovat vládní politiku, ochranu lidských práv, nezávislé soudnictví a pluralitní volby.

Čínská cesta

Inspirací pro Chartu 08 byla československá Charta 77. V roce 1977 bylo několik prominentních signatářů, mimo jiné i Václav Havel, za její podepsání zatčeno. Podobně i jeden z nejodvážnějších a nejoslnivějších čínských intelektuálů Liou Siao-po neušel v prosinci za podpis Charty 08 zatčení a dodnes nebyl propuštěn. Další signatáři byli vyslýcháni a šikanováni.

Charta 08 požaduje to, co občané všech liberálních demokracií považují za samozřejmost.Chartě 08 se nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží – snad proto, že většinu lidí trápí jiné, naléhavější věci. Zároveň však nejen v Číně existuje tendence označovat podobné volání po demokracii za irelevantní, ba přímo pomýlené. Nedávná americká politika udělala podpoře demokracie medvědí službu. V Číně i v dalších zbývajících oblastech s autoritářskou vládou asijského typu se stalo dokonce i mezi proklamovanými „liberály“ běžnou věcí tvrdit, že demokracie je možná dobrá pro Evropany a Američany, avšak do asijských podmínek se nehodí. Čína je příliš velká, její kultura příliš odlišná a její obyvatelstvo stále příliš chudé a nevzdělané, než aby mohlo podporovat demokratický systém.

Alternativou k této argumentaci je tvrzení, že Čína má vlastní typ demokracie, založený na konfuciánské představě laskavosti vlády a kulturního sklonu čínského lidu obětovat práva jednotlivce ve prospěch kolektivního dobra. Pro ty, kdo podobné stanovisko zastávají – a většina západních podnikatelů je v této věci zajedno s Komunistickou stranou Číny –, jsou signatáři Charty 08 jednoduše odtržení od vlastní kultury.

Je pravdou, že pokud jde o bezprostřední dopad, Charta 08 jen stěží rozvíří hladinu rybníka čínské politiky. Vláda nebude o ideálech Charty 08 ani diskutovat, natož aby učinila cokoliv pro jejich zavedení do praxe. Není však důvod označovat Chartu 08 za irelevantní. V roce 1977 také jen velmi málo lidí předpovídalo, že se Havel jednou postaví do čela české demokracie v roli prezidenta. On i další disidenti navíc představovali titěrnou menšinu. Liberálně-demokratická Čína možná nevznikne brzy, ale po Chartě 08 už nikdo nemůže popřít, že si ji mnoho Číňanů zoufale přeje.

Peníze místo svobody

Vyjádření této touhy je obzvláště důležité dnes, kdy svět zachvátila děsivá hospodářská krize. Rozsáhlá ekonomická tíseň se nikdy neobejde bez politických následků. V Evropě je na vzestupu xenofobní populismus. Americký prezident Barack Obama bude mít co dělat, aby ve Spojených státech omezil nevraživý protekcionismus. Japonci by se mohli vrátit k zuřivému nacionalismu. Nikde však politické a sociální důsledky hospodářského poklesu nejsou potenciálně tak destabilizující jako právě v Číně.

Je to proto, že mocenský monopol Komunistické strany Číny lze ospravedlnit pouze pokračujícím rychlým hospodářským růstem, bez něhož přijdou dělníci a rolníci o práci a městská střední třída ztratí příležitost zvyšovat svou prosperitu.

Hospodářský rozmach je jediným zdrojem legitimity, který zemi vedené státostranou zůstal. Jen málokdo, dokonce i mezi členy strany, ještě stále věří v marxismus-leninismus, natožpak v maoismus. A všeobecná nespokojenost se zkorumpovaností oficiálních míst a politickým útlakem se v roce 1989 zřetelně projevila ve všech čínských regionech.

Příslib bohatství

Komunistické vládě se po událostech na náměstí Tchien-an-men podařilo setrvat u moci nejen díky hrubé síle. Zdání politické legitimity, zejména mezi vzdělanou střední třídou, si koupila za příslib většího bohatství. Dokud měli lidé pocit, že bohatnou, dalo se jejich volání po svobodě slova, lepší ochraně lidských práv a hlasovacím právu odkládat.

Pokud se však toto aranžmá zhroutí a rostoucí hmotná prosperita přestane být samozřejmostí, může se stát řada věcí – a jen málokterá z nich bude příjemná. Ve venkovských oblastech i v průmyslových městech by mohly vypuknout masové bouře. Vládě by se sice mohlo podařit rozdrtit tyto nepokoje silou, avšak ztráta důvěry uvnitř střední třídy by byla závažnější. Jedním z důsledků by mohl být militantní nacionalismus, zčásti podněcovaný nervózními vládci, případně pokus armády potlačit neklid převzetím kontroly nad vládou.

Pokud by k autoritářství jedné strany, vojenské vládě či celostátnímu chaosu neexistovala žádná alternativní idea, vypadala by budoucnost Číny opravdu velmi chmurně. Alternativa však existuje: byla výmluvně a přesvědčivě formulována v Chartě 08. Podaří-li se Číně jednoho dne následovat příkladu Jižní Koreje, Japonska a Tchaj-wanu a připojit se k „hlavnímu proudu civilizovaných národů“ nastolením liberální demokracie, pak 10. prosinec 2008 vstoupí do dějin jako jedno z klíčových dat jejího zrodu.

© Project Syndicate, 2009

Ian Buruma (1951) je spisovatel, žije v New Yorku a přednáší na Bard College. Znají ho i čeští čtenáři z knihy Západ očima nepřátel (2005, spolu s Avishaiem Margalitem), na Slovensku vyšel v překladu jeho Zrod moderního Japonska. Burumovo zatím poslední dílo se jmenuje Smrt Thea van Gogha a hranice tolerance.