Běloruský běh na dlouhou trať

Koukám z dvacátého druhého patra vysokého věžáku na město a připomíná mi panelákové sídliště. Přijela jsem do Varšavy, abych s ostatními kolegy zvážila, co se bude dít v Bělorusku. Pro většinu obyvatelstva naší planety je tato země na posledním místě v žebříčku osobních zájmů. Ale nás je plný konferenční sál – zdravíme se, z tváří lze vyčíst mimořádný pesimismus. Všichni z nás nějakým způsobem podporují „podzemní“ demokratické síly v Bělorusku. A zářijové parlamentní volby ukázaly, že demokratická opozice je opět nezvládla – na vině je její roztříštěnost, nekoordinovanost a neschopnost dát lidem ve své zemi jasnou vizi ke změnám. Na vině jsme možná také my – zahraniční donoři. A proto jsme se sešli. Máme se domluvit, co dál.

Jako první nastupují k mikrofonu běloruští hosté a popisují průběh voleb. Znám to i pozpátku, u zpravodajství jsem seděla od rána do večera a bělorusky čtu bez problémů. Většina kolegů si esemeskuje, a jak později zjišťuji, někteří z nich už si stihli domluvit rande.

Donoři zásadně ožívají, teprve když Bělorusové odcházejí. Slova se ujímá Jakob: „Nechejme parlamentní volby za námi a soustřeďme se na prezidentské v roce 2011. Opozice si musí zvolit jediného kandidáta a my budeme pracovat na jeho kampani!“ Skoro to podle těch řečí vypadá, jako bychom to byli my, kdo hýbe běloruskými dějinami. To ale není pravda.