Znič si své město

Strážci kulturního bohatství Země ukázali, že jejich varování je třeba brát vážně. Na svém posledním zasedání UNESCO před dvěma týdny vyškrtlo německé Drážďany ze seznamu světového dědictví. Stalo se tak kvůli jednomu necitlivě vyprojektovanému mostu přes Labe. Podobná ostuda hrozí i českému hlavnímu městu. A navzdory sebevědomým prohlášením místních politiků je to důležitější, než by se mohlo zdát.

Mosty by měly spojovat. Ovšem v saských Drážďanech plánovaný most přes Labe zatím jen rozděloval – městské politiky, občany, řidiče i architekty. A nakonec rozdělil i svazek světové organizace UNESCO a Drážďan. Slavné barokní město bylo za tvrdohlavé trvání na stavbě sporného mostu jako teprve druhé místo v dějinách vyškrtnuto ze seznamu světového kulturního a přírodního dědictví. Předtím se to stalo jen v přírodní rezervaci v Ománu.

Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung napsal o Drážďanech, že se staly „rozmazlenou a samolibou“ metropolí a že vyhazov z elitní společnosti památek pro ně přinese bolestné, ale možná i poučné procitnutí. Drážďany se rozhodly postavit most, který má sice podle jeho příznivců pomáhat s řešením dopravních problémů, ale zároveň ignoruje názor UNESCO na to, jak se má město chovat k místním unikátním labským břehům. UNESCO vadila masivní konstrukce a mohutný tunel, do něhož by auta na jedné straně řeky vjížděla.

Menší, alternativní návrh mostu by světová organizace tolerovala; úřadující zemští a městští politici si však stáli za svým. Dali přednost řešení lokálních problémů před ochranou památky celosvětového významu a světu jako by vzkázali: Byli jsme tu i před UNESCO a nějaké jeho rozhodnutí přece naše město nezmění.

Čechům je tento spor až nebezpečně povědomí. Podobně přehlíží varování světové kulturní organizace už několik let i české hlavní město. Diskuse se týkají nejenom sporných výškových budov na Pankráci, ale především nejasných pravidel, která v Praze ohledně péče o památkovou rezervaci panují.

A to je problém. Ti, kdo nad vyškrtnutím Drážďan mávají rukou, totiž mají v něčem pravdu. Saská metropole má dnes jasný jízdní řád, podle kterého se může i bez intervence UNESCO starat o svoji podobu. Praha je však městem bez regulačního plánu, proslulým vstřícností k developerům a betonářům. Vyškrtnutí ze seznamu tady bezprostředně nehrozí, ale i tak je právě teď nejvyšší čas přemýšlet o tom, co vlastně zápis na seznam světového dědictví městům, jako jsou Praha nebo Drážďany, přináší. A co jim naopak bere, pokud z něj zmizí.

Slavné panoráma

Bagry a jeřáby už dnes mají po šichtě. Bez hnutí a s vypnutými motory stojí vedle hald hlíny a písku u základů budoucího mostu přes Labe.

Kolemjdoucí chodci se občas zastaví a škvírami ve dřevěném ohrazení se dívají na základy tunelu, do kterého bude most ústit. Jeden z nich si stavební práce zaznamenává na digitální fotoaparát. Ví asi, že jeden z nejkrásnějších pohledů na údolí Labe a na věže starých Drážďan v pozadí už nikdy nebude tak nerušený jako dnes. V roce 2011 by tudy přes řeku měly přejet první vozy.

„Je to slavné panoráma. Pro tento pohled máme i termín, říká se mu Waldschlösschen Blick. Není to žádný náš výmysl, psali o něm už němečtí romantici počátkem 19. století,“ vypráví trochu zasněně Achim Weber, vedoucí iniciativy Welterbe bewahren (Zachovat světové dědictví), hlavního odpůrce stavby. Zachovat chtějí dvacet kilometrů dlouhý pás území podél řeky Labe táhnoucí se Drážďany, od jižních až po severní předměstí. Na svazích nad řekou tu stojí vily s upravenými zahradami, střídají se vinice, louky a malebná předměstí. Na seznam světového dědictví byl zapsán i tento pás harmonie mezi krajinou a lidskými obydlími – nejen slavnější barokní centrum, kde se miliony turistů procházejí mezi zámkem Zwinger, Dómem, budovou opery a Frauenkirche.

Jenže historický je svým způsobem i projekt mostu, který bagry a jeřáby zase zítra ráno začnou uskutečňovat. První plány na Waldschlösschenbrücke existují od roku 1860, zastánci stavby v městském zastupitelstvu ji proto považují za naplnění tužeb několika generací obyvatel Drážďan. „Na to jim odpovídám jednoduše – všechny ty předchozí generace nakonec došly k názoru, že tu ten most nepostaví. Až dnes to nikdo nezastavil,“ říká profesor Udo Becker z dopravní fakulty Technické univerzity v Drážďanech. Most byl vyprojektován v polovině devadesátých let podle předpovědí, které počítaly s prudkým nárůstem dopravy ve městě. A více dopravy pro ekonomy a politiky znamenalo také více rozvoje, více pracovních míst a více prosperity. Jenže křivky se nakonec nechovaly podle plánu inženýrů.

Z pohledu profese Uda Beckera totiž nejsou Drážďany jen jedním z deseti nejnavštěvovanějších německých měst, ale také městem s nejmenšími dopravními problémy. „Neznám jiné velké město v Německu, a vlastně ani na světě, kde by doprava byla tak plynulá. Navíc se doprava ve městě od roku 2000 snížila o pětinu – lidé přestoupili na veřejnou dopravu, obyvatelstvo zestárlo a důchodci už tolik neřídí, hodně lidí se odstěhovalo na Západ. V důsledku toho dokonce o více než polovinu ubyly zácpy. Modely, podle nichž se současný most v polovině devadesátých letech projektoval, se prostě nepotvrdily, realita je úplně jiná,“ vypráví jeden ze sedmadvaceti drážďanských profesorů dopravy, podle něhož nové přemostění Labe vůbec není potřebné. A pokud by přesto nějaký most měl být postaven, tak je prý místo u zámečku Waldschlösschen jedním z nejméně vhodných.

Důvody stavby mostu, a tedy i konfliktu s UNESCO vidí Udo Becker jinde než v dilematu mezi automobilovou dopravou a ochranou krajiny. K tomu se však ještě dostaneme. Podívejme se nejdříve na dilemata, která se řeší pár stovek kilometrů proti proudu Labe.

Pravidla mrakodrapu

Symbolem pražských problémů s UNESCO je Pankrácká pláň. Mrakodrapy tady na rozdíl od drážďanského mostu ještě nerostou, nicméně zaměstnávají vyjednavače z Prahy i UNESCO již několik let.

Úkol, který dnes Praha řeší, je však mnohem zásadnější. Město se mění a potíže, o nichž mluví památkáři nebo architekti, se běžným Pražanům nebo turistům jeví jako zcela marginální. Spoustě z nich je jedno, že při rekonstrukci Domu u Hybernů nepřežily zbytky barokního kostela, že do interiéru malostranského kláštera se vměstnal hotel, že na malostranských střechách rostou nástavby luxusních bytů a v zadních traktech historických domů se objevují stavby, které ničí vše kromě fasády. Přesto jsou tyto plíživé změny podle kunsthistorika Richarda Biegela důležité: jakkoli Praha zůstává skvostným historickým městem, postupně svoje hodnoty ztrácí. Zatím jen krůček po krůčku, ale nikdo ve městě nemá garance, že se ty drobné krůčky nezmění v proud, který s sebou strhne po staletí vytvářený charakter Prahy.

Právě tady je nutné zopakovat, že Praha dnes nemá pravidla, která by ukazovala jasnou cestu do budoucnosti. A právě o to se dnes hraje i ve sporech s UNESCO.

V centru pozornosti je dnes především osud tzv. management planu, neboli pravidel, která mají platit pro péči o památkovou rezervaci a jež měla Praha vypracovat již v době zápisu na seznam světového kulturního dědictví, tedy v roce 1992. Nicméně je dokončuje až teď.

Zdá se, že zájem magistrátu je v tomto ohledu právě opačný než požadavek UNESCO: Praha chce mít pravidla co nejvolnější, aby bylo možno nové projekty posuzovat případ od případu. A to tak, aby měli úředníci rozhodující, ničím nerušený prostor. Praha postupně bez náhrady zrušila vyhlášku o regulaci památkové rezervace i úřad hlavního architekta, který měl mít na starosti koncepční rozvoj města. Doporučení památkového úřadu nemusí podle zákona magistrátní úředníci akceptovat a také to často nedělají. Výsledkem je korupční prostředí, jehož symbolem se v minulých letech stal šéf pražských památkářů Jan Kněžínek a jeho podřízený Jiří Musálek, který nedokázal nijak uspokojivě vysvětlit, jak si z úřednického platu ušetřil na pět bytů v Praze a luxusní automobil (ve chvíli, kdy kritika médií hrozila přerůst v otevřený skandál, Musálek tiše z radnice odešel).

Jan Kněžínek – ani nikdo z jeho šéfů na radnici – v tomto systému problém nevidí. „Developeři, architekti i úředníci mají společný zájem. Je to velmi jednoduché – vždyť jsme všichni Pražani nebo tady žijeme a nechceme si přece ničit svoje město,“ vysvětluje situaci sám Kněžínek, tedy člověk, o němž kromě toho, že reprezentuje současný „divoký“ stav, víme i to, že názoru památkářů, kteří preferují přísnější ochranu Starého Města, velkou váhu nepřikládá – jednou o nich prohlásí, že jejich názor neznamená nic, jindy je napomíná, že nejsou „žádní bozi“, kteří by měli rozhodovat o tom, co se kde má postavit, či zbourat.

Past velké politiky

Podobně jako Jan Kněžínek argumentovali i zastánci mostu v Drážďanech. Přesto je tady obrovská propast.

Mluvčí drážďanské radnice Kai Schulz připomíná, že si most přeje většina současné generace občanů saské metropole, a odkazuje na místní referendum z roku 2005, které iniciovali křesťanští a svobodní demokraté (CDU a FDP) ve spolupráci se svazem německých automobilistů ADAC. Se stavbou souhlasilo přes 60 procent hlasujících, UNESCO tehdy ještě nehrozilo vyškrtnutím města ze seznamu světového dědictví. I v současných průzkumech veřejného mínění však pravidelně většina respondentů stojí na straně radních a stavebních inženýrů. A i oslovení lidé u prodejních stánků či na ulici cestou domů z práce mají vcelku jasný názor: „Most prostě potřebujeme“; „Potřebujeme se snáze dostat na druhou stranu řeky.“

„Rozhodnutí občanů je zásadní a závazné, město se musí řídit výsledkem referenda,“ říká bývalý novinář Kai Schulz. „Nedává moc prostoru pro kompromis. Referendum bylo uspořádané kvůli tomu, aby vyřešilo spory na radnici, kde pravice podporovala most a levice ho odmítala. Tyto spory tu byly dávno předtím, než se Drážďany dostaly na seznam UNESCO. Politici se nedokázali dohodnout, referendum mělo hádky ukončit jednou provždy.“ Stal se však pravý opak. Místní iniciativy a významné osobnosti, včetně několika držitelů Nobelovy ceny, po referendu začaly pařížskou centrálu UNESCO dopisy upozorňovat na dopady chystané stavby. Na UNESCO apeloval i Američan Günther Blobel, drážďanský rodák, který v roce 1999 věnoval prémii za Nobelovu cenu za medicínu Drážďanům na dostavbu slavné Frauenkirche. Komise UNESCO se nakonec do místního sporu zapojila, zařadila Drážďany na červenou listinu ohrožených míst a pohrozila zbavením titulu kulturního dědictví, pokud stavba mostu nebude přerušena. Drážďany se zachovaly jinak než třeba Kolín nad Rýnem, kde po výtkách UNESCO upustili od svých plánů stavět nové výškové budovy.

Drážďanští radní se hájili tím, že UNESCO o plánovaném mostě vědělo již z podkladů, kterými samo město v roce 2001 požádalo o zařazení na seznam světového dědictví. Podle kritiků radnice však z tehdejších materiálů nebylo vůbec zřejmé, jak masivní plánovaná stavba je. Někteří z nich však brali hrozby od světové organizace vážně. „V zastupitelstvu měli v jednu dobu většinu levicoví odpůrci mostu. Podali žalobu, v níž požadovali zastavení stavby. Jenže soudy rozhodly, že názor většiny obyvatel města v referendu je závaznější než pravidla UNESCO, od té doby se s tím nedalo nic dělat,“ říká Kai Schulz. Radní se poté ještě snažili přání voličů a kulturní organizace smířit – vypsali soutěž o alternativní, méně masivní projekt mostu, který by požadavkům UNESCO odpovídal. Jenže i její výsledky nakonec smetli ze stolu – změna plánu by obnášela další průtahy. Stejně tak se radní nakonec nezabývali ani dalším kompromisním návrhem – projektem tunelu pod Labem.

„Už vůbec nejde o praktické problémy, ani korupci bych v tom nehledal. Jde už prostě jen o moc a tvrdohlavost,“ říká k výsledku sporů již citovaný profesor Udo Becker. „Za nitky nakonec tahal saský ministerský předseda a jeho kancelář. Když se v samotných Drážďanech našlo dost radních, kteří byli proti projektu, tak to ve staré saské královské tradici vnímal jako ohrožení svého majestátu a chtěl ukázat exemplární příklad své moci. To se mu vlastně povedlo,“ dodává Becker.

Škodu Drážďanští nemohou měřit penězi, ale jen v symbolické rovině. Třeba v tom, že o mostu budou neustále vtipkovat návštěvníci při okružní projížďce městem v dvoupatrových autobusech, jak se k nevoli místních průvodců děje již teď. Anebo tím, že v průvodci Lonely Planet si v příslušné kapitole všichni budoucí cestovatelé o Drážďanech dočtou, že pro radní byl nový most důležitější než polabská krajina a titul světového dědictví.

„Zařazením na listinu UNESCO dává světové společenství najevo, že vaše město je výjimečné, že je důležité pro celý svět. Za to si třeba nic nekoupíte, ale je to přece čest a velké ocenění. A Drážďany tím pohrdly,“ vysvětluje své zklamání předseda saské komory architektů Matthias Horst, který předloni pro město koordinoval soutěž o nejlepší alternativní návrh mostu.

V jeho práci se ale nic nemění. „Nějaké uvolnění stavebních regulí neočekávám, i před UNESCO tu bylo spoustu přísných omezení, ztrátou titulu se nic nemění,“ říká architekt. Ani odpůrci mostu se tedy nebojí, že by odebráním titulu UNESCO začala doba divokého stavebního rozmachu. Například přísná pravidla pro stavbu výškových budov v Drážďanech platila už před přijetím na seznam UNESCO a město dokonce kvůli krásnějšímu panorámatu v 
Polabí nechalo řadu budov strhnout.

Dotek normality

Drážďany se chytily do politické pasti, ve které už nedokázaly najít s UNESCO kompromis. Praha má ještě šanci.

„Diskuse o připomínkách UNESCO k management planu je možná poslední šance vytvořit normální instituce, které se budou o Prahu normálně starat,“

říká Richard Biegel. Příkladem města, které má propracovaný regulační plán a přísně nastavené výškové limity staveb, je Paříž. Regulace nastoupila mimo jiné jako reakce na masovou nespokojenost odborníků i běžných obyvatel města se stavbou výškové budovy Tour Montparnasse v sedmdesátých letech minulého století.

„UNESCO se chová věcně, korektně, směřuje k nám odborné připomínky,“ pokračuje Biegel. „V chaosu, který tady panuje, bychom to mohli vnímat jako léčivý dotek normálního světa. A teď záleží na tom, jestli to tak budou vnímat i na magistrátu.“

Jde o to, že Praha sice UNESCO předložila výpravnou rozsáhlou publikaci plnou historických exkurzů, fotografií či pasáží o Praze v umělecké tvorbě, ale pokud jde o procedury na ochranu památkové rezervace, byla velmi skoupá. „UNESCO požaduje určité specifikace a konkretizace, teď na nich pracujeme,“ říká Kněžínek, ale otázku, o jaké úpravy jde, nechává bez odpovědi. Stejně jako to, kdy bude dokument dokončený a zda se stane pro Prahu závaznou normou.

„Strašit se vyškrtnutím ze seznamu UNESCO není na místě, diskuse je velmi korektní,“ konstatuje Věra Kučová z Národního památkového ústavu, která se účastnila posledního zasedání výboru UNESCO v Seville. „Ale pokud jde o management plan, také bych velice ráda věděla, jaký bude jeho další osud a kdo a kdy ho bude schvalovat. Praha regulaci potřebuje a v tomto smyslu můžeme tlak ze strany UNESCO jedině přivítat.“

Pomoc k nezaplacení
Vše prostě nasvědčuje tomu, že pro Drážďany a pro Prahu má seznam UNESCO jiný základní smysl. UNESCO bylo s drážďanskou stavební regulací spokojené. Osmdesát procent území světového dědictví UNESCO je na rozdíl od Česka chráněno německými zákony na ochranu krajiny a památek, které jsou místy přísnější a především lépe právně vymahatelné než pravidla světové organizace (místo, kde se staví kontroverzní most, však do ostře sledované zóny nepatřilo).

Na drážďanské radnici se příliš neřeší ani dopady vyškrtnutí, ani přínosy zařazení na listinu, kterého město dosáhlo teprve před pěti lety. Počet turistů sice od té doby stoupl, ale místní to přičítají spíše dostavbě slavné Frauenkirche nebo osmisetletému výročí založení města. Naprostou většinu cestovatelů, kteří přicházejí ze zbytku Německa, hádky s UNESCO od návštěvy neodradí.

I Praha si celkem oprávněně může namlouvat, že je sama o sobě natolik proslulou značkou, že se bez visačky UNESCO obejde. Bez čeho se však neobejde, jsou už několikrát zmíněná pravidla pro spory mezi politiky, úředníky, odborníky a obyvateli města. A zatím se zdá, že pro jejich nastavení je vnější pomoc k nezaplacení. V tomto ohledu by vyškrtnutí ze seznamu bylo mnohem větším problémem než pro Drážďany.