Sám v davu

Jeden den v životě jako ten můj by vůbec neměl existovat. Možná na něm není nic nového. Ráno se budím bez klimatizace letním vlhkým subkontinentálním vedrem v domě rodičů na předměstí pákistánského hlavního města Islámábád, který pro ně jako nejmladší syn pronajímám. Pak se rozvrzaným taxíkem, z něhož několikrát za měsíc upadne kolo, dostávám chaotickými cestami do zaměstnání. Každé ráno ale pro mě nezačíná nový život. Dívám se kolem sebe a cítím na sobě pohledy lidí. Vždycky jsem chtěl být povšimnut a objeven, a to i v tomto světě, kde hodnoty jsou ceněny podle peněz a sociálního statusu, kde jsou postoje řízeny arogancí a netolerancí vůči těm, kteří žijí s námi. Na cestě za sebepoznáním jsem se ocitl nad propastí mezi mnou a okolní společností. Když se dívám na útrapy jiných lidí a když jim chci pomoci, nemohu. Možná nemohu pomoci ani sám sobě.

Nakonec jsem rád, že cestou do centra nevybuchla nikde bomba, což je v Pákistánu, zmítaném občanskou válkou s nejkomplikovanějšími geopolitickými propletenci na světě, na denním pořádku. Nikdo už nepočítá oběti a málokdo ze zahraničí vůbec chápe, co se v zemi děje.

Mám štěstí, pracuji jako kvalifikovaný telekomunikační inženýr, vydělávám mnohem více než běžných 40 eur pákistánského platu a snad se mně brzy podaří žít někde, kde budu moci být sám sebou. Zdá se, že můj život je směsí smutku, lítosti, deprese, neúplných nebo neúspěšných vztahů. Často jsem si pomyslel, zda to skutečně potřebuji a proč jsem se vlastně narodil do tohoto světa, když žiji ve společnosti, která je proti mně a mým citům. Je proti celé mé představě lidských vztahů, chování a přístupu k životu. Každý den se ptám, kde je můj směr, zda se mně horký písek bude opět zdát jako voda na poušti, zda se zase budu prát o svá práva v této společnosti, proti této společnosti. Oni nevědí, kam patřím, oni vědí jen, kam patří sami a co chtějí. Používají náboženství jako zbraň proti ostatním, proti tomu, co neznají. V kanceláři čínské telekomunikační společnosti v obchodní čtvrti hlavního města s těmito myšlenkami přestávám a jsem jednoduše pohlcen prací. Když se na chvíli zastavím, vzpomenu si na všechny muže, kteří prošli mým životem, jako by se nic nestalo. Miluji je a velmi mně chybí, ale nemohu být s nimi. Někteří se oženili s dívkou, která k tomu byla přinucena svými rodiči, z některých se stali fundamentalisti a obrátili se k tradičnímu islámu, někteří zemřeli při automobilové nehodě a nikdy ode mne neslyšeli pravdu o mých citech k nim. Jsem unavený bojem mezi svou myslí a svým srdcem. Jsem unavený zákazy a omezeními ze strany společnosti, ve které žiji, ve které jsou rozhodnutí činěna rodiči, aniž by dcery a synové vůbec věděli, s kým budou zasnoubeni. Jsem unavený neustálým se skrýváním a strachem otevřít se jako gay. Jsem v davu, ale jsem sám. Nikdo mně nenaslouchá, nikdo nemůže opravdu pochopit, co se ve mně odehrává. Bůh mě stvořil takového, jaký jsem, a já musím trpět ve společnosti, ve které neexistuje tolerance vůči gayům ani na úrovni zákona, ani náboženství, ani rodiny.

V polední přestávce zaskočím na oběd do Pizza Hut, tam se všechno zdá promíchané a lhostejně zglobalizované. Tam nemusím myslet na to, že pokud se o sebe sama podělím s ostatními, moje rodina bude v šoku a donutí mě odejít a už mě nikdy neuvidí. Budu zbičován a půjdu do vězení. Na doživotí? Myslím na gay pár ve městě Láhauru, který byl před několika dny zadržen policií a vsazen do žaláře. Nemohu pro ně udělat nic.

Na cestě z práce se zastavuji na trhu, abych nakoupil potraviny i pro svoji sestru a svého bratra, který má malé dítě. Nikdo nechce chodit na zalidněná veřejná místa, jsou častými cíli bombových útoků Tálibánu. Ve městě navíc přibylo obyvatel, kteří uprchli z území ovládaných fundamentalisty. Moje rodina v údolí Svát nebo na severozápadě země nikoho nemá, nemuseli jsme tedy přijmout běžence. Večer konečně chvilka pro sebe a vzácné chvíle chatu se svým přítelem v Evropě, pokud zrovna není výpadek proudu nebo internetového připojení. Vnitřní exil, ponoření se do sebe. Na jak dlouho? Čekám na pracovní smlouvu mimo Pákistán, všechno neuvěřitelně dlouho trvá. Zítřejší den v mém životě nebude o moc jiný, budoucnost snad ano.