EKONOMIE DOBRA A ZLA

Dobro a zlo výroby, směny a oběhu v pohledu mladého ekonoma

Narozeniny ekonomie se datují ke dni, kdy v roce 1754 vznikla v Neapoli první univerzitní katedra věnovaná nové disciplíně. Prvním profesorem oboru nazvaného mechanika a základy hospodářství se stal Antonio Genovesi. Ekonomie, jak ji chápal on a jeho žáci, byla vědou společného dobra, doslova „naukou, kterak dobře žíti společensky“. Jejím deklarovaným cílem bylo veřejné blaho a prostředkem k jeho dosažení se měla stát meccanica, tedy poznání zákonitostí akcí a reakcí světa výroby, směny a oběhu, které by se systematičností vyrovnalo newtonovské mechanice, oné báječné horké novince toho věku.

Ekonomie tak vznikla zavěšena na půl cesty mezi sférou etických hodnot a technikami výpočtů, které k realizaci těchto hodnot přispívají. Tato rozkročenost ale nepřežila století. Ještě roku 1799 napsal Jean-Baptiste Say, že „dobrý traktát o politické ekonomii musí být v první řadě dílem morálním“. Dnes je však v ekonomii „veřejné blaho“ výraz zavánějící gilotinou a nepatří ke kategoriím, jimiž by přednášející definoval studentům ekonomie obsah jejich oboru. Expert ČSOB Tomáš Sedláček se ve svých esejích Ekonomie dobra a zla zabývá právě tím, jak úzce bývala spjata tato věda s morálními otázkami. Série volně napojených kapitol se toulá historií lidského tázání po civilizaci a způsobech obživy, po cílech člověka a usilování o zisk a prospěch.

Karikatura řemesla

Sedláček do úvah o ekonomickém myšlení inteligentně a neotřele vnáší neortodoxní materiály. Pozoruhodné je už to, že profesionální ekonom má chuť a odvahu přibrat k rozpravě o svém oboru tu Gilgameše, tu starozákonní proroky a Talmud či Komenského a Descarta. Postupně tak doputuje k autorům 17. a 18. století, už jednoznačně spojeným s vývojem pohledu na člověka, který za ekonomií stojí, ale kteří (jako

Bernard Mandeville

) nejsou běžnému čtenáři v tomto kontextu známi.

Knihou prostupují dva motivy. Kritika současného pojetí ekonomie, kterou autor vykresluje jako snahu osekat barevný svět na míru suchých formulí a matematických modelů vycházejících z redukcionistických předpokladů o lidské přirozenosti a pohnutkách jednání. Druhým motivem je víceméně klasická humanistická kritika neschopnosti moderního lidstva zastavit se a promyslet, oč nám jde, když usilujeme o bohatství ztělesněné ideologiemi konzumu a hospodářského růstu. Žádný z motivů není výjimečně nový a ani jeden se v Sedláčkově uchopení nevyhne jisté schematičnosti. Ekonomové už musejí být znechuceni tím, kolikrát slyšeli, že jejich neradostná věda („dismal science“, jak ji nazval Thomas Carlyle) je nudná a odlidštěná. I mezi reakcemi na Sedláčkovu knihu zatím převažují hlasy ekonomů, kteří se ohrazují proti karikatuře svého řemesla, se kterou nadto tentokrát přišel člen jejich cechu.

Pro čtenáře neekonoma se poselství Sedláčkova eticko-historického výletu do geneze ekonomické vědy nakonec smrští na apel, že bychom se neměli hnát jen za materiálním uspokojením v podobě hromadění statků a maximalizace spotřeby. Taková výzva zazněla v historii nesčetněkrát, aniž zatím významně změnila praxi. A je to nepochybně právě praktická schopnost předvídat chování hospodářských systémů v jejich průměrných parametrech, na čem ekonomie zakládá nárok své vědeckosti. Ekonom, který by mluvil jazykem dobrovolné skromnosti, ale rozcházel by se se skutečností výroby, směny a spotřeby, by brzy postrádal zaměstnání.

Sympatický mladý cyklista, který na přebalu knihy šlape pražskými ulicemi, mluví o sebeomezení a nalezení spokojenosti jako o alternativách konzumu. Není ale jasné, jak by sebevíc mravně uvědomělý ekonom mohl radikálně proměnit svou praxi ve světě korporátních výnosů, kapitálových toků a finančních derivátů. Ten svět má své vlastní imperativy, které jsou jiné než morální, a chce-li Sedláček obstát jako ekonom, je nucen nechat své kacířské názory přede dveřmi zasedací místnosti správní rady svého zaměstnavatele.

Meze nenažranosti
Tomáš Sedláček si jistě musí být vědom oné Davidem Humem klasicky formulované propasti mezi „bylo by dobré“ a „jest“, mezi normou a faktem, ale sám nenabízí ani chatrný můstek přes ni. Ani náznak, jak by se úhrn lidských rozhodnutí a konání na domácí a globální tržnici mohl posunout od upachtěného „kvaltování“ (Komenského termín, který si Sedláček oblíbil) k usmířené spokojenosti s tou mírou bohatství, které jsme už bezpochyby nabyli.

Sedláčkův výlet do dějin myšlení o věcech ekonomických nás proto opouští tam, kde od něj čtenář asi nejvíce očekává. Jak by měla vypadat učebnice ekonomie, která by odrážela morální ohledy stejně jako newtonovské kvantifikace směnných vztahů a která by přitom nebyla přežitou socialistickou agitkou? Existuje cesta, jak meze nenažranosti a hrabivosti vtělit do ekonomického systému, který by svými důsledky nebyl nutně politicky nesvobodný? Je ekonomický růst ideologií, nebo biologickou a sociální nutností? A jsou k němu reálné alternativy? Sedláčkova kniha, ač k těmto otázkám směřuje, mnoho materiálu k odpovědi nenabízí.

TOMÁŠ SEDLÁČEK: EKONOMIE DOBRA A ZLA — PO STOPÁCH LIDSKÉHO TÁZÁNÍ OD GILGAMEŠE PO FINANČNÍ KRIZI
Nakladatelství 65. pole, 272 stran

Autor pracuje v Orientálním ústavu AV ČR.