0:00
0:00
6. 7. 20093 minuty

Editorial: Umění jménem reklama

Erik Tabery Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Není žádnou novinkou, že pohled na různé formy lidského umění se v čase mění. Je to tak i u reklamy. Dnes je řada reklam, které se v první polovině 20. století malovaly na zdi domů, památkově chráněných. Představa, že by něco z dnešních oblud mělo přežít jednu dekádu, se zdá jako celkem děsivá myšlenka. Ale třeba ještě něco zajímavého vznikne a příští pokolení to budou opatrovat jako oko v hlavě.

↓ INZERCE

V osmdesátých letech lidé, kteří chytali rakouské či německé televizní kanály, sledovali reklamní spoty s úžasem. Nešlo jen o to, že si obyvatelé Západu mohli vybírat z více druhů jogurtů. Obdiv budilo i zpracování komerčních šotů. V Československu se v té době vysílaly, aby se neřeklo, také komerční upoutávky, ale záběr na umakartový stolek, kde leží konzerva sardinek, vzbuzoval spíše obavu z otravy, než že by lákal k nákupům.

Reklamy jsou v současnosti běžnou součástí reality. Málokdy se stane, že nás některá zaujme. Mnohdy spíše budí dojem, že jsou testem toho, co ještě konzumenti vydrží. Nebo že měří IQ zdejších obyvatel, když jim slibují, že se dá v noci zhubnout, pakliže se namažou tajemným krémem. To už, myslím, shodíte více kil při četbě Respektu, protože mozková aktivita spaluje kalorie.

Erik Tabery Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Jsou ale světlé výjimky, jako třeba reklama pro Národní muzeum k výstavě Republika – stará paní uklízečka stříká v muzeu na skleněné vitríny leštidlo, a pak vše setře hadrem. Pouze u jedné se zastaví, rozhlédne se a pak na ni plivne a vše stejně setře. Kamera pak ukáže, že jde o místo, kde je vystavena mnichovská dohoda. Není divu, že reklama nedávno získala v zahraničí prestižní ocenění.

V tomto čísle vám přinášíme rozhovor (viz str. 42–45) s českým režisérem televizních reklam Ivanem Zachariášem, který patří mezi světovou špičku ve svém oboru. Aby bylo zřejmé, proč jsme si jej vybrali k interview, dali jsme na naše internetové stránky odkaz, kde si jeho práci můžete pustit. Opravdu to stojí za to, protože jde o umělecké kousky, které jsou vlastně krátkými filmy. Nechybí tu děj, zápletka, pointa. S režisérem si povídali Jan GregorOndřej Nezbeda.

Ivan Zachariáš je také jedním z členů hlavní poroty karlovarského filmového festivalu, o kterém píše na str. 46–47 Jan Gregor. Mimo jiné rozebírá i to, proč letos ve Varech nesoutěží žádný český snímek.

Jak už jsem anoncoval v minulém editorialu, dnes se v Respektu rozbíhá nový seriál, jenž se věnuje přelomovému roku 1989. I na základě vašich dopisů jsme se rozhodli trochu pozměnit dramaturgii série a jako první vychází (viz str. 26) text Marka Švehly, který je vlastně úvodem do souvislostí onoho dramatického roku. Je vůbec možné, že už je to dvacet let? A je vůbec možné, že je to jen dvacet let?

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné letní čtení vám přeje

ERIK TABERY


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články