0:00
0:00
Kultura28. 6. 200916 minut

SLIB. REKVIEM NA PADESÁTÁ LÉTA

JIŘÍ KRATOCHVIL

 
Autor: Respekt

Detektiv a architekt v poválečném Brně

Milovníci české postmoderny se mohou každý rok radovat z knihy Jiřího Kratochvila (1940). Brněnský prozaik ve svých textech pravidelně naplňuje základní charakteristiky, jimiž postmodernu definujeme. Bohatě strukturovaná kompozice, střídání vypravěčů, průniky do paralelních světů, explicitní komunikace se čtenářem, autorská „zvůle“, žánrový synkretismus. Stokrát stejně a vlastně pokaždé trochu jinak.
Jeho poslední román Slib s podtitulem Rekviem na padesátá léta opět přináší bizarní, skvěle vystavěný příběh plný zvratů, množství vzájemně propojených a stupňujících se motivů i nemálo autorského balastu.

↓ INZERCE

Autor: Respekt

Ztracení lidé

Kratochvilovy prózy jsou mnohdy výrazně politicky angažované, tentokrát autor popisuje nesentimentálně, tvrdě, přesto s lehkostí místy až mrazivou, léta bezprostředně poválečná. Období, v němž zanikl soukromý sektor, semlelo nejen „kulaky“ a velkotovárníky, ale i malé soukromé detektivy či ambiciózní architekty – v našem případě

Daniela Kočího

Kamila Modráčka

. Motivy profesní posedlosti, předurčenosti či fatální vášně k určitému zaměstnání se objevily i v předchozích Kratochvilových dílech (výrazně například v Herci). Ve Slibu je to právě tato posedlost, která nedovoluje Danielu Kočímu, aby se přeučil v obyčejného prodavače v masně, ale znovu a znovu ho vrhá do „černých“ pátraček po záletných manželkách, protože právě tato činnost je mu jedinou opravdovou životní náplní.

Později se jeho osud (opět fatálně, jak je ostatně pro Kratochvila typické) protne s životem Kamila Modráčka, dalšího šílence, poznamenaného brněnského architekta, jehož touha vystavět nejlepší vilu se později realizuje v konstrukci podzemního města. To jsou však jenom špičky ledovce složitě konstruovaného příběhu o tom, co s běžnými lidmi udělala padesátá léta, v nichž si před státní mocí nebyl nikdo jist a v níž se lidé ztráceli jako na běžícím pásu.

Fatální veletoč
Kratochvil – jako obvykle – v úvodní expozici představí hlavní postavy, jejichž příběhy nám vyloží složitě, v celé jejich hloubce a plasticitě, avšak neustále nám přitom dává najevo, že je co smlčovat a že sám, coby autor, svírá v rukou nitky osudů. Postupně – a velmi plynule, takřka nenápadně – se však jeho vyprávění začíná komplikovat a vychylovat z reality. Absurditu doby Kratochvil domýšlí do krajností, přidává další motivy a zápletky – a hlavně provede (opět: jako téměř vždy) jeden fatální veletoč, po němž se vše začne ubírat jiným směrem. Rozuzlení přináší poslední oddíl, a je to tradičně rozuzlení pouze domnělé, v němž pochopíme, že se nelze nemýlit, a pohled na to, co se už kdysi událo, musí být nutně zkreslený. Zkrátka že skutečnost je veskrze relativní a leckdy ji správně nevidí ani ten, jehož se bezprostředně týká.

Autor natolik vládne svou metodou (a také jazykem), že se není třeba obávat zatěžkanosti či složitosti románu. Kratochvilova zručnost spočívá právě v dokonale zvládnutém způsobu konstrukce. Přestože propojuje různé reality, drží se svého tematického východiska, které mu slouží jako zdroj metaforiky, struktury a ostatně i lexika. Čtenář je sice soustavně znejišťován, ale už jaksi laskavě. Někdejší surovost, s níž jím autor smýkal v Medvědovi (Kratochvilův knižní debut, který oficiálně vyšel až roku 1990), je dávno pryč. A tak můžeme v textu najít nejrůznější signály, jimiž vypravěč „organizuje“ své čtenáře: „Využijme toho, že jsme teď v tom pokoji sami, postavme se k oknu (připomínám, že jsme na počátku padesátých let) s výhledem na protější restauraci U Cajplů a povězme si něco o panu architektovi.“

Zároveň nechybí upozornění na totožnost autora a vypravěče či na okamžiky vyložené vypravěčské zvůle. V takových chvílích se vyprázdněnost Kratochvilovy manýry demaskuje nejsnadněji. Působivější jsou místa, kde zazáří jeho smysl pro humor, pro neobvyklé přirovnání, jazyková živost.

Kratochvilův styl charakterizuje jistá nekompromisnost, neochota ustupovat, touha jít do krajnosti. To se projevuje vlastně na všech rovinách – nejzřetelněji v ději, který je ve své vyhrocenosti nejčitelnější. Krajní jsou ovšem i figury. Krasavice jsou mimořádně půvabné, mrchy zase podlé. I v tom spočívá čtenářské kouzlo Kratochvilových próz a o vlivu pokleslé literatury, s níž autor nakládá s evidentní láskou, nelze pochybovat. Mezní je autor i v jazykovém projevu, v němž se bez zábran uchyluje jednak k vulgarismům, zároveň však vymýšlí půvabné a funkční neologismy (například odporné poválečné vily označuje jako vilstvo).

Kdo má zájem, může si v Kratochvilově románu rozkrývat i další a další roviny, nacházet místa, v nichž v popisu práce soukromého detektiva vlastně podává charakteristiku spisovatelovy práce, těšit se jeho prací se jmény nebo sledovat, jakým způsobem po textu trousí stopy toho, co bude následovat. Číst Kratochvila totiž znamená padat autorovi do stále stejných pastí. Záleží na tom, zda cvakajícím železům nasloucháme s nehynoucí slastí, nebo nás začnou po jisté době nudit.

Ukázka z knihy:

 N A B O K O V P Ř I J Í Ž D ÍVzpomínám si, jak byl otec, ano, povězme to takhle, úplně
zdivočelý z toho očekávaného setkání s Nabokovem. To
jsme ještě bydleli ve velkém bytě v Augustinské ulici, za jejíž
vysokou zdí bývala klášterní zahrada řádu augustiniánů.
Za komunistů ji ovšem přejmenovali na Jaselskou.
Byl teplý květen roku třicet sedm a já se na otcovo přání
urychleně vrátil z Olomouce. Právě jsem tam dokončil
svou první samostatnou práci, předměstskou vilu pro automobilového
závodníka Nuska. A měl jsem dobrý pocit, že
se mi podařilo přenést do Olomouce to v Brně už možná
zvolna pohasínající světlo funkcionalismu. Totiž kdo může
dnes vědět, co by se stalo, kdyby do toho všeho nezasáhla
válka a německá okupace. Vždyť například pisárecká „aerodynamická
vila“ pro Augustina Tesaře je dokladem toho,
že imaginace Bohuslava Fuchse určitě ještě nevyhasínala
a že konec třicátých a počátek čtyřicátých let se mohl stát
třeba další pozoruhodnou etapou na cestě moderní brněnské
architektury. Ale o tom jsem nechtěl.Tři dny před spisovatelovým příjezdem najal otec zdatnou
uklízečku, která proměnila náš byt v „bitevní pole“,
před nímž jsem se utíkal do „sovího hradu“, do černopolního
bytu své budoucí ženy. A dva dny před Nabokovovým
příjezdem najal ještě kuchařku z hotelu §Slovan. S tou pak
dlouho seděl nad návrhy variant jídelníčku, jako by snad
připravoval měsíční plán provozu velké restaurace, přičemž
šlo jen o jedinou večeři, snídani a oběd. A pak už se
začalo vařit, smažit, péct a luxování se spářilo s vařením do
takové parádní kopulace, že pokud jsem se, a třeba jen na
chvilečku, objevil doma, lezly mi oči z důlků jako nějakému
pubertálnímu vejrostkovi, který je poprvé v životě přítomen
bezuzdným orgiím, o nichž dosud jen tušil, že se někde
snad dějí.Otec si předsevzal, že si celou Nabokovovu návštěvu
pečlivě zdokumentuje. To pak pořád otravoval s tou svou
leicou, s kterou ani neuměl pořádně zacházet. Začalo to už
na brněnském nádraží, kde mu Nabokov se zdvořilou ochotou
pózoval v tmavém saku, bílé košili s puntíčkovanou vázankou
a v kapsičce růžek bílého kapesníčku, vždy příkladný
gentleman na cestách. Posadil se na velký kufr
a druhý stiskl mezi koleny a zatvářil se uličnicky. Z těch necelých
čtyřiadvaceti hodin v Brně se zachovala hrstka fotografií
s Nabokovem stále ještě sportovní postavy, snad jen
trochu přešlé mrazem. Však taky býval brankářem berlínského
fotbalového týmu ruských emigrantů. A nejen sepisovač
knih a stejně jako můj otec překladatel, ale taky náruživý
lovec motýlů a konstruktér šachových úloh, což teda
můj otec jaksi ne. Původně měl přijet s nějakým vídeňským
entomologem, a tak se s tím Nabokovovým cestovním společníkem
taky počítalo na večeři, snídani a oběd, a to nejen
pokud jde o proviant (kterým otec za tím účelem zaplnil
spíž, chladničku i sklep, a pak jsme se měsíce těmi zásobami
prokousávali jak myši ementálem), ale taky v počtu zapůjčených
stříbrných příborů. Ale dotyčný nakonec nepřijel.Prý nepovažoval za nutné utíkat před nacistickou
hydrou běsnící za rakouským plotem. Nabokov sice v jednu
chvíli naznačil, že snad má toho rakouského entomologa
v tom svém velikém kufru. Spíš jsem si dovedl představit
břicho toho obrovského kufru nakrmené knihami, rukopisy
a slovníky.Těch necelých čtyřiadvacet hodin s Nabokovem mi
utkvělo v hlavě jako obrovská otcova euforie, otcova euforická
velryba proplouvající našimi pokoji a jídelnou a pak
vypuštěná do ulic až na nedaleké Komenského náměstí.
Zřetelně jsem vnímal ten otcův zážitek konverzační slasti:
mluvili rusky, francouzsky, německy, s viditelným požitkem
proplétali ty tři jazyky, kterými otec vládl bezmála tak
suverénně jako jeho host, leč já rozuměl jen těm německým
a trochu ruským pasážím. Německých tam bylo zdaleka
nejméně a týkaly se jen nezajímavých organizačních záležitostí,
kdežto o literatuře mluvili rusky a o jídle, ženách
a motýlech francouzsky. Rychle jsem stačil pochopit, že je
ta jejich mluva přísně rozparcelovaná, protože oba si potrpěli
na pořádek, jemuž teď v jejich mluvě vévodilo, že každé
sféře, každému konverzačnímu okruhu je vykázán jeden
určitý jazyk, v tomhle smyslu jsou jazyky přísně
specifikovány, Bůh každý z nich stvořil jen pro jednu jedinou
oblast lidské činnosti či lidského zájmu a jen ten strašný
bordel, který bohužel vládne světu, je původcem toho,
že lidi používají každý z těch jazyků holt sakumprásk na
všecko.Snad bych teď měl se všemi sugestivními detaily popsat
tu večerní hostinu v našem bytě na Augustinské, ale nejsem
toho mocen, je to trapné, ale vlastně si vůbec nevzpomínám,
co bylo k večeři, ani na jediné jídlo z těch několika
chodů, ale to určitě taky proto, že neumím francouzsky,
ten jazyk příslušející jídlu, ženám a motýlům. Ale pardon,
opravuji, něco vážícího se k té slavnostní večeři mi přece
jenom uvízlo, i když se to netýká přímo jídla. Otec si totiž
na tu večeři najal taky servírku. Nejsem si sice už jist, že
byla taky z hotelu §Slovan, ale zato si živě vzpomínám, na
to se prostě nedalo zapomenout, že to vlastně byla jen jakási
náhražka za skutečnou servírku, jež v těch dnech nebyly
vůbec k mání, jenomže jaká náhražka! Otec se sice
rozčiloval, že sehnal jen tuhle „Nánynku ze zelí“, děvčátko,
hádal bych tak třináct roků: tupý nosík, pihovatá tvář a nafialovělá
skvrna na holém krku, kde asi kdysi hodoval pohádkový
upír. A teď jsme u toho. Jakto že si právě tohle tak
detailně pamatuju? Jakto že jsem si její křiklavě kolorovaný
obrázek přenesl přes tu propast let, jež mě dnes dělí od
těch ještě idylických časů? Snad proto, že byla něčím naprosto
výjimečným a já v její přítomnosti chvílemi cítil cosi
jako stud, tedy cosi na hranici studu. Vždyť ten nejdětštější
tvor už prosím vládl všemi ženskými finesami, měla už rozehraný
celý ženský repertoár a neostýchala se nám ho,
i když jen v náznacích představit.A ta její šalebná exhibice neměla přece nic společného
s tím, na co tady byla najata. Ale je třeba taky hned říct, že
to nijak nerušilo její perfektní stolní servis, bylo to jen ještě
něco navíc, a až teď mě napadá — když v zákmitu vzpomínky
vidím, jakoby na scéně kratičce osvětlené elektrickým
výbojem, čtyři čarokrásné dívčiny údy podobné nohám
schouleného hříběte — až teď mě napadá, že ta
„Nanýnka ze zelí“ možná to všechno sehrála k poctě našemu
hostu, jako by mu tím chtěla něco důležitého říct, nějaké,
nám ostatním nesrozumitelné poselství.Právě jsme rozmlouvali o atonální hudbě (semleli jsme
toho večera naprosto všechno), o Schönbergovi a jeho cestě
k dodekafonii, když Nabokov v jednu chvíli přetrhl v půli
větu a zůstal trčet s vidličkou v meziprostoru zahleděn
na tu servírku, aby po několika vteřinách zahledění odložil
na okamžik vidličku i nůž a přejel si rychle po obličeji, jako
kdyby se tak vytrhoval z jakéhosi tranzu, jako kdyby tak
smazával něco nenáležitého, a zvedl pak zas příbory a zároveň
dokončil přetrženou větu. Ale tu větu si, totiž její
podstatnou část, ač to zní neuvěřitelně, taky docela dobře
pamatuju. Jako by tenkrát byla v té výjimečné chvíli přítomna
nějaká zvláštní konzervační látka, která mi tu větu
zmumifikovala. Byla vyslovena německy a já teď spěchám
dodat, že němčině taky příslušelo rozmlouvat o hudbě, to
byla vedle všednodenních praktických a organizačních záležitostí,
a připusťme, že i rozprav filozofických, taky její
sféra. A hle, tady je ta věta v plném znění a na vaše přání
a na §štíčí přikázání nerozpůlena: Überzeugt, der Musikgeschichte
mit seiner Zwölftonästhetik weite Perspektiven
eröffnet zu haben, erklärte Arnold Schönberg, dass durch
ihn die Vorherrschaft der deutschen Musik für die nächsten
hundert Jahre gesichert sei.Na rohu Augustinské ulice je pošta a tam si Nabokov
hned ráno odskočil poslat telegram své matce do Prahy, že
ji tam ještě dnes večer navštíví.Dopoledne jsme pak Nabokovovi ukázali něco málo
z města. Především jsem mu názorně předvedl architektonické
a urbanistické sblížení Vídně a Brna, věc, o níž teoreticky
už věděl, ale byl jsem toho mínění, že uvítá možnost
konfrontace čerstvých zážitků těch dvou měst. Přestože mi
otec za Nabokovovými zády gestikulací i mimikou dával
najevo, že nepovažuje za vhodné, abych jeho hosta otravoval
německou přednáškou na tohle téma, proslovil jsem ji
a pokusil jsem se Nabokovovi vysvětlil, že paralelně s Vídní
proběhla v prvé polovině devatenáctého století taky v Brně
proměna uzavřeného a opevněného města v otevřené. Zanikaly
městské hradby a taky bastionové barokní opevnění
vzalo za své a v důsledku toho i městské brány. A pak už
nastal čas okružní třídy.Otec znova ustoupil za Nabokovova záda, aby mi odtamtud
poslal jeden z našich dávných rodových signálů,
varování: „Jestli okamžitě nepřestaneš, tak se pak nediv,
že tě zamorduju!!“ Dělal jsem, že tu výstražnou gestikulaci
nevidím, a pokračoval jsem, jistý si tím, že Nabokov se už
chytil a teď právě prahne po tom dozvědět se co nejpodrobněji,
jak to tehdy vlastně bylo, když se v Brně otevřela
okružní třída.A to jsme právě stáli na Komenského náměstí, takže
jsem mohl jak dopravní strážník na křižovatce rozpřáhnout
obě paže, abych tak Nabokovovi ukázal, odkud kam
vedla spojnice mezi obeliskem v Denisových sadech a evangelickým
kostelem, tedy jedna z kompozičních os okružní
třídy, procházející Eliščiným náměstím, to jest dnešním Komenského
náměstím, a protínající Joštovu, za císaře pána
ovšem třídu Arcivévody Evžena.A hned jsem si taky pospíšil zdůraznit, že celý ten projekt
brněnské okružní třídy skutečně naplňoval vizi urbanistického
ztotožnění Brna s Vídní, vždyť autorem projektu
byl Ludwig Förster, který se významně podílel taky na vídeňské
okružní třídě, tedy Ringstrasse.Ale to už byl otec hluboce znechucen z toho, jak jeho
hosta otravuju a nudím, ale vsadil bych se, že v tom hrála
roli taky žárlivost. Bylo to jedno z nejcennějších setkání
v jeho životě, a ještě tak zle časově limitované, a já si teď
jeho hosta vlastně přivlastnil. Ať tak či onak, zase zacouval
za Nabokovova záda a vyslal ke mně další prastarý rodový
signál (můj bože, jaký my jsme byli rod!), zagestikuloval
mi, že „za tohle mi teda sáhne do chřtánu a vytáhne mi
tudy ven všecka střeva!“ A to už v rodové tradici platilo za
něco mnohem horšího než pohrůžka zamordováním. Vlastně
se tohle varování používalo jen naprosto výjimečně,
vlastně se toho raději nemělo používat vůbec. Vždyť to bylo
cosi skoro jako rodová kletba. Ale když už to bylo jednou
venku, bylo neodpustitelné toho nedbat. A tak jsem jen pohnul
hlavou, jako v lehounké úkloně, že moje přednáška se
končí. A předal jsem už Nabokova plně k snědku svému
fotříkovi.Když se dnes, z toho velkého odstupu, ohlížím po té dávné
Nabokovově návštěvě, vybaví se mi taky to značné zklamání,
jež jsem tenkrát pocítil. Jakkoliv by otec nepochybně
dal přednost filozofu Berďajevovi, i tak byl velkým Nabokovovým
obdivovatelem. Považoval ho za jednoho z největších
spisovatelů současnosti. Ale mluvil o něm obdivně
i jako o člověku. A proto jsem čekal něco mimořádného,
malý div světa, třeba knížete Bolkonského v sobolí kožešině
a s řádem svatého Dmitrije třetího stupně. A tak zklamání,
které se pak dostavilo, jsem si způsobil sám svou tehdejší
tupostí.Když Vladimir Nabokov příštího dne odjížděl, dal mému
otci dar, jehož si pak otec až do své smrti (ale ta už bohužel
přešlapovala, podupávala za dveřmi, a to tak netrpělivě,
jako kdyby si, mrcha, potřebovala ještě odskočit) nesmírně
považoval. Byl to rukopis Nabokovovy povídky Zděs govorjat
po ruski. Otec ji pak v následujících dnech přeložil,
a dnes už vím, že nevalně, pod názvem Zde se hovoří rusky,
čímž byl míněn takový ten nápis na dveřích či ve výkladní
skříni krámku kdesi v Berlíně, upozorňující ruského
emigranta či ruského turistu, že zde se domluví rusky.
Mě tenkrát ta povídka nijak neuchvátila, stejně jako celá
Nabokovova návštěva. A musela odplynout dlouhá řeka
let, než jsem pochopil, že ta návštěva a ten dar byly vlastně
určeny mně. A že to byl dar darů!Ale nepředbíhejme. Nebuďme jako ta smrt, co už netrpělivě
přešlapuje a podupává.

JIŘÍ KRATOCHVIL: SLIB. REKVIEM NA PADESÁTÁ LÉTA
Druhé město, 287 stran

Autorka je dramaturgyně a literární kritička.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].