Existuje jistá estetická rozkoš z vynalézavosti lidských těl, která se překvapivě a nezvykle pohybují a zaujímají různé pozice. Například ženské tělo bez hlavy, podobné středověkému torzu mučedníka a zalévané ostrým bílým světlem, bylo k vidění minulé pondělí v divadle Ponec. Evropská taneční laboratoř, festival Tanec Praha. Soubor z Bulharska. Na pohled pozoruhodná byla i chůze po kolenou a loktech nebo dokonale uvolněné, rychle se opakující výskoky, při nichž polonazí tanečníci připomínali panáčky na pružinách.
Tu estetickou rozkoš ale divák zažívá jen chvílemi, hlavně v prvních minutách, kdy ještě fascinovaně zírá na pohyb svalů pod nahou kůží. Což jej omrzí. A jeho mozek – místo toho, aby se uvolnil a nechal se unášet – začne
pracovat: O čem to je? Co tím chtějí říct? Žádá si vysvětlení.
Jako druhý tančí Řek, kousek se jmenuje Pinokio. Tanečník se pokouší vyjádřit různé pocity dřevěného panáčka. Jako třetí tančí Islanďanka a Američan a v jejich performanci pod názvem Love Always, Debbie and Susan konečně zaznějí i slova. Divák se jich chytá jako příslovečných stébel, vděčně se směje, dlouho tleská.
Není to určitě chyba moderního tance, ale diváka, že se němými Bulhary cítil neuspokojen. Může si za to sám. Ty ubíhající obrazy prostě nedokázal zachytit a vykřesat z nich nějaký smysl, zatímco jiní diváci to nejspíš dovedou, jinak by nebylo plno. Divák se domýšlí, že bulharské představení bylo o vztazích (žena a dva muži), ale co o tom více říct? Nebo dokonce psát? To už je snazší recenze na parfém. Hlava: magnolie. Srdce: konvalinka. Základ: jasmín. Ale jak popsat chůzi po loktech a kolenou?
Asi je tanec jako vůně a nemá se vnímat jen hlavou. Jenže divák je k tomu donucen. Takový je už zvyk, že jeden tančí a druhý se dívá. Ten, co tančí, je na tom lépe. Poskočit si nebo máchnout prudce rukou, to je požitek. Zatímco divák je odsouzen k nehybnosti. Ze tmy pasivně zírá na osvětlenou scénu. Dělá tanečníkům křena. A navíc nestíhá. Na to, aby se vjem stal estetickou rozkoší, je potřeba čas. K soše se divák může vracet, obejít ji, tajně si na ni sáhnout, ale tanec beznadějně prchá, stejně jako hudba. S tím rozdílem, že hudbu si můžeme nahrát. Nebo sami zahrát z not.
Konečně nápad. A vzpoura. Divák se spouští na lokty a kolena (au) a sune se k jevišti. Konečně zjistí, o co tady jde – jinak než z pohledu Marťana.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
