KOMINICKÉ LODĚ

Nová kniha Ivana Wernische těží z hrůzy i sentimentality

Tradiční básnictví se vyznačovalo vybraným jazykem i tematikou; vytvářelo vznešené kontexty, v nichž obstály jen přiměřeně důstojné motivy. K zásadním objevům moderny patřilo zjištění, že báseň lze udělat z čehokoli. Vítězslav Nezval se před osmdesáti lety radoval, že si může dovolit zveršovat i tak profánní slovo jako česnek. Experimentátoři další generace se osvobodili ještě radikálněji, někteří dokonce od samotného jazyka (například Kolář splétal básně z provázků nebo je slepoval z útržků potištěného papíru). Ivan Wernisch tak důsledným novátorem nikdy nebyl. Kontexty tradičního básnictví jsou v jeho textech stále přítomné, ovšem jako součást složité hry s významy a náladami. Jemné prolínání ironie s nostalgií přitom často vyústí v neobyčejně brutální efekty. Právě ty charakterizují poetiku jeho poslední knížky Kominické lodě, která má zdánlivě dost daleko ke všemu, co se za poezii pokládá.

Wernisch zde vyvinul svérázný literární útvar: lapidární vyprávění na pomezí anekdoty, kramářského morytátu, hororu či kalendářové morality s hrůzostrašnými motivy. Sáhl do arzenálu nejpokleslejšího braku, jehož bizarní obraznost fascinovala už expresionisty či surrealisty, o Josefu Váchalovi ani nemluvě. V jistém smyslu zde Wernisch dospěl na samo literární dno, ke kondenzované příšernosti, obscénnosti, vulgaritě, učinil to ovšem s nanejvýš vytříbeným citem pro rezonanci slov a obrazů. Působivost textů je dráždivě dvojznačná. Tupost, necitelnost, zloba, ubohost i hnus se tu stávají materiálem pro filigránské literární šperky.

Diblíkovská scherza a teskná adagia
Každý z devíti příběhů je rozčleněn na desítky několikařádkových minikapitol s vlastními názvy, což vyvolává dojem krajní kondenzace vyprávění. Nelze si nevzpomenout na tvůrčí laboratoře dávných avantgard, kde se prováděly vážné pokusy s transformacemi uměleckého tvaru i tvarosloví. Také v úvodním textu na záložce knihy zdůrazňuje Milan Ohnisko její průkopnický ráz; jiný spisovatel by prý ze stejného materiálu vytěžil román, Wernisch však zkoumá, „nakolik je ještě možno zkrátit syžet, aby zůstal syžetem“. Jenže i tímto soudem, zdá se, prosvítá parodie: uvnitř svazku je parodován brak, na záložce modernistický experiment. Samy texty svým výrazem i vyzněním odkazují spíš k mystifikacím, groteskám a kabaretním skečům, v jakých vynikali Alfred Jarry, Pierre-Henri Cami či Daniil Charms. Pokud bychom zkusili Wernischovy narativní koncentráty naředit, ztratily by rázem veškerou vůni i chuť. Jejich obsah tu nedílně splývá s tvarem, efekt je podmíněn stručností.

Soubor je zvláštní už jako celek: otevírá vyhlídku na panoráma přeludné, poťouchlé, poněkud deviantní, ale vybroušené imaginace. Panoráma se dále dělí na samostatně komponované výseče jednotlivých textů, z nichž má každý trochu jinou náladu a tempo. Muzikantsky řečeno, převládají tu diblíkovská scherza, nechybějí však ani teskná adagia, která chvílemi vypění do maniakálního allegra furiosa. Na rozdíl od klasického literárního škváru, který je tu parodován prvoplánově, nacházíme v hlubších rovinách textů groteskně posunuté ozvěny obecně respektované kultury. V úvodních Pouštních myslivcích rezonuje tradice veteránského vyprávění od Plauta po Hemingwaye, nad dalšími texty si občas vzpomeneme na Kafku, Čechova, Baudelaira, Haška, ba dokonce na Boženu Němcovou nebo Šeherezádu. Svazek ostatně předznamenává citát z vysoce uctívaného filozofa Ludwiga Wittgensteina. Drobná úvaha z jeho Filosofických zkoumání sice vyznívá podobně potrhle jako poetika celé knížky, odkazuje však k Wittgensteinovu důkladnému průzkumu „řečových her“, čímž nabízí další možný klíč k dešifrování následujících grotesek.

Zaváté záhonky
Asi nejvíc jsou ovšem Kominické lodě spjaty s literárním substrátem českého 19. století, a to nikoli s půdou, jež národu dala dodnes uctívané plody, ale se záhonky dojemných polokýčů, které zavál čas (Wernisch tak zřejmě navazuje na svou dlouhodobou zálibu v objevování „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ básníků). Nejpůsobivější akord jeho nové knihy vytváří kontrast mezi sentimentálním, květnatým jazykem starých časů a drsností moderních výrazových prostředků. Básnické „divadlo krutosti“ ještě před padesáti lety řezalo do živého, jenže publikum si časem vypěstovalo hroší kůži a vůči dalšímu stupňování hrůz je celkem otrlé. Jejich intenzitu může více pocítit v kontextu s iluzemi, jaké si o sobě vytvářelo lidstvo v časech belle époque. Pravým hrdinou Kominických lodí se stává jazyk, přesněji dva jazyky, které se vzájemně usvědčují ze lži. Staré, ušlechtile procítěné kýče se tu poměřují s kýči novými, dráždivě brutálními.

Jedna poloha zesiluje groteskní účinek té druhé. Opravdovost mlčí někde uprostřed v totální deziluzi. Čtenář se baví, ale zároveň se hrozí toho, jaké obludnosti mu připadají zábavné. Básník jej tak lstivou oklikou dovádí ke klasické katarzi, k očistnému přehodnocení stavu jeho ducha.

IVAN WERNISCH: KOMINICKÉ LODĚ
Vydalo Druhé město, Brno 2009, ilustrace Tomáš Přidal, 128 stran