S Ivanem Klímou o utopiích, Kunderovi a dnešní vzpouře mladých
Už čerstvě vydané paměti Ivana Klímy Moje šílené století naznačily, že tento nejpřekládanější český spisovatel se umí na svůj život podívat s odstupem. A v tomto rozhovoru to jen potvrzuje. Na rozdíl od řady jeho vrstevníků nežije svůj sen z 60. let, kdy mnozí věřili, že Československo dá světu nový systém rozkročený mezi komunismem a demokracií. Zřejmě i proto je stále inspirativní.
Co vás přimělo k napsání pamětí, navíc tak otevřeným způsobem?
To mi jednou Adam Drda z Rádia Česko, kam jsem psal ranní fejetony, říkal, že bych měl promluvit o tom, jak je možné, že člověk jako já byl v komunistické straně. To byl první bezprostřední podnět. A jednak o mně jeden takový fašista, který mě obzvláště nemá rád, ale opravdu fašista, to není pomluva, psal na internetu hanopisy. Vyčítal mi, že ve svém životopisu neuvádím, že jsem byl v komunistické straně. Tak jsem si říkal, že ukážu, že to nezapírám, že v tom nebyl žádný úmysl.
Proč jste to nepřiznával?
Jenom jsem to nepovažoval pokaždé za nutné zveřejňovat, neb jsem v té straně nebyl dlouho a protože jsem se angažoval až ve snaze něco na tom systému změnit, což ta strana umožňovala paradoxně už po Stalinově smrti. Teď zrovna čtu paměti velitele ruzyňské věznice z padesátých let, který se jmenoval Doubek a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
