Chce to velkolepost

J. A. Pitínský inscenuje Zeyera v Národním jako operu

Ve hře

Julia Zeyera

Radúz a Mahulena se nakonec vše v dobré obrátí. Mahulena získává zpět svoji lásku a návdavkem milující tchyni

(„Matko! Radúze! Což je tak velké štěstí možné?“)

.

J. A. Pitínský

ale Zeyerův happy end škrtl. V Pitínského inscenaci, která měla premiéru minulý týden v Národním divadle, láska sice zvítězí nad kletbou, jenže Mahulena hned poté umírá. Smíření ani pokání se nekoná. Místo toho nechal režisér na jeviště promítnout Giottovu nástěnnou malbu, na které Panna Maria a ženy oplakávají mrtvého Krista.

V Pitínského podání vítězí motiv matek a zatlačuje do pozadí příběh mladé a čisté lásky. Jenže mateřství, které se tu ukazuje, není z Giottova obrazu. Je to temné, krví potřísněné, žárlivé, vášnivé a pomstychtivé mateřství, které neváhá zvednout nůž. A také neodpouští. Když Runa proklíná vlastní dítě, zjevuje se s černými křídly jako antická Erynie. A druhá matka – Nyola – ze žárlivosti na syna zabíjí Mahulenu. Jediná milosrdná mezi nimi je matka Země.

Vzpoura dětí proti matkám, i tak lze číst Zeyerovo drama, ve kterém muži jen jaksi sekundují. Dokonce i Radúz je pouze obětí a také objektem touhy. Uvede sice děj do pohybu, když zabije posvátného jelena, ale pak už se jen nechává vláčet vášněmi tří…