Být ladičkou dějin

Josef Šusta (1874–1945)

U málokterého českého vzdělance první poloviny minulého století nabyl vztah „intelektuál a politika“ tolika podob jako u Josefa Šusty. Jako historik s respektem široko mimo odbornou obec dostal první nabídku ke vstupu do „vysoké“ politiky už před první světovou válkou, tehdy však možnost ucházet se o křeslo ve vídeňské říšské radě odmítl. V osvobozené republice byla situace jiná: diplomacie, ale z velké části také ústřední státní správa byly až do roku 1918 doménou obou v Rakousku-Uhersku vládnoucích národů. Po vzniku nového státu tak v českých zemích chyběly „kádry“ s jazykovým vzděláním a mezinárodními zkušenostmi.

Šusta, profesor všeobecných dějin na pražské univerzitě, měl obojí. Vstupu do diplomatických služeb, ke kterému ho vybízel ministr zahraničí Beneš (nabídl mu významné místo vyslance v Berlíně), se vyhnul po svém – napsal pro diplomaty dvě knihy o evropské a světové politice 19. století. V letech 1920–1921 pobyl ve vládě jako ministr školství. V dalších letech se pak stal, řečeno slovy Josefa Polišenského, „cestujícím vyslancem československé vědy“: kromě historických kongresů reprezentoval stát například v Mezinárodním výboru intelektuální spolupráce při Společnosti národů v Ženevě. Také doma sbíral skutečné i čestné funkce. Když se…