Sám přes Aljašku

Liberecký dobrodruh projíždí na kole ledové kraje Země

Je to svět, kde se minimalismus počítá mezi povinné vlastnosti. Pevný bicykl, spacák, vařič, jedno oblečení, sušené jídlo na tři týdny, čelovka a základní nářadí. Takto stručně se dá popsat vybavení, s nímž se každý rok staví zhruba padesát mužů a žen na start extrémního závodu Iditarod napříč ledovou Aljaškou. Šestačtyřicetiletý liberecký cyklista

Jan Kopka

dojel před dvěma lety trasu dlouhou 1800 kilometrů jako první (celkově se do cíle probojovali jen dva bikeři). Od té doby se jeho čas počítá mezi trénink, výpravy do chladného Laponska, promítání fotografií a plánování „extrémního“ závodu v Česku.

Vánice v nohách
V únoru bývá v aljašském městě Anchorage běžně kolem minus čtyřiceti. Závodníci s bicykly obalenými zavazadly už na startu vědí, že do cíle Iditarodu (jde o jmenovce mnohem slavnějšího závodu psích spřežení) v městečku Nome jich moc nedojede. Zpravidla tři nebo čtyři, někdy šest, ale někdy také nikdo – to když vezmou všichni zavděk skromným teplem loveckých srubů v půli cesty a dřinu vysilujícího závodu vzdají.

Závodí se bez zajištění, což znamená, že na cestě mezi checkpointy, vzdálenými od sebe desítky kilometrů, si musí každý poradit sám. Pomoci by se v případě nouze nikdo nedovolal. Umění dobře zabalit a nedostat se s věcmi nad dvacet kilogramů je tady zcela zásadní. „Je to boj o každé deko, čím lehčí batoh, tím samozřejmě líp, kolo se tak neboří. Je ale nutné najít bezpečnou mez,“ říká Jan Kopka.

Závod samotný představuje především monotónní dřinu a samotu. „To je dost těžké, přeci jenom jako Evropané nejsme zvyklí jít dva dny v kuse a nepotkat nic a nikoho,“ vysvětluje Kopka. V lepším případě závodníci šlapou či tlačí kolo mezi kopci a horami s nízkými jehličnatými stromky, v horším případě musejí razit dlouhé míle v bílé pustině. V takové také potkal Jana Kopku asi nejhorší okamžik. „Přecházel jsem zamrzlý kus Beringova moře, všude kolem bílo, žádný strom ani žádná hora, nic, čeho se chytit. V půli cesty začal foukat takzvaný grand blizzard. Nad hlavou modro, ale od pasu dolů sněžná vánice, všechno se kolem vás hýbe jako v moři. Začínal jsem padat a přišly první halucinace. Tam to bylo hodně špatný,“ vzpomíná. Nakonec to dobře dopadlo, ale podobné situace mohou nastat každou minutu. „Nikdy nevíte, jak blízko nebezpečí jste,“ vysvětluje. Slovo „nebezpečí“ má na zimní Aljašce jednoznačný význam: „Když se propadnete po pás do potoka a k nejbližšímu přístřešku je to padesát mil, do půl minuty na vás všechno zmrzne, za pár chvil se podchladíte. Zmrznete, a nikdo se to nedoví.“

O těžké chvíle není nouze, ale zároveň platí, že během dosavadních ročníků závodu, pořádaného od roku 2000, nikdo nezahynul.

Dva roky starého úspěchu si Jan Kopka cení nejvýš, ale Iditarod není jediný extrémní závod, který vyzkoušel. Co jeho kolo, tělo a hlava vydrží, prověřil i v Kostarice, Maroku nebo Austrálii. „Na kole jezdím třicet let, ale existují pro mě už jenom tyhle závody – všechno ostatní jezdím jako trénink.“

Staří kamarádi
Jak se vlastně Jan Kopka dostal od běhání a závodů na silničním kole ke sněžnému speciálu s ráfky tlustými jako motorka? „Běžné závody mě přestávaly bavit, hledal jsem něco tvrdšího. Tyhle závody spojují cyklistiku, bez které nemůžu být, přírodu, kterou miluju, a ještě mi dávají komplexní obraz o sobě samém,“ vypočítává Jan Kopka. Co to znamená? „Takovou depresi jako tam nezažijete nikde jinde. Vážně bych se nedivil, kdyby někomu přeskočilo. Ale právě tudy vede cesta k poznání, jakou máte vůli. Zjistíte, jestli se v zimě, v noci a v pustině zlomíte, nebo ne. Záleží na síle, o které nemáte tušení. No a pak taky,“ dodává s úsměvem Jan Kopka, „to nevýslovné utrpení už je pro mě zkrátka požitek. Ostatně, proto jsem se na Aljašku vrátil,“ připomíná svůj neúspěch z roku 2003, kdy závod napoprvé vzdal.

Aljašský závod ale nejsou jen chmury a mučení. „Takovou sounáležitost jako tam jen tak nezažijete,“ říká biker. Samota opravdu dělá svoje. „Když jsem přijel podruhé, všichni mě vítali jako parťáka a nejlepšího kamaráda – přitom s většinou z nich jsem mluvil za život tak pět minut a v kuklách, ze kterých koukají jen oči,“ směje se Jan Kopka.

Ježdění s kolem po cestách, kde by to nikoho nenapadlo, dnes Jana Kopku spolehlivě živí. Vydal dvě knihy, objíždí Česko s fotografiemi, a když netrénuje, s dobrodružnějšími cyklisty jezdí jako průvodce po Laponsku. A plánuje vlastní český závod. „Je pravda, že český venkov se Skalnatým horám moc nepodobá. Ale stejně bych tady rád jednou uspořádal dlouhý závod bez zajištění. Hlavní myšlenka je jasná: spolehni se na sebe a zvládni to sám.“

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.

ON-LINE ROZHOVOR S JANEM KOPKOU 18. 6. od 11.00 NA ROZHOVORY.RESPEKT.CZ