Okrajový Psycho Film se za tři roky proměnil ve středoevropský festival
Pro desetičlenný tým mladých vysokoškoláků to byl docela tvrdý víkend. Přesto nikdo nepochybuje o tom, že ta námaha stála za to. Právě skončený třetí ročník festivalu Psycho Film, věnovaného snímkům o psychiatrii a duševních poruchách, totiž definitivně potvrdil, že původně miniaturní akce, jíž už tři roky věnují svůj volný čas, má budoucnost. Distribuce filmů nebyla nikdy tak snadná jako dnes, a když se k dobrému směru přidá chuť vyplňovat kolonky grantových formulářů a vstřícnost majitelů kin, svět se může stát až nečekaně lehkým.
Kolik jich bylo?
Psycho Film stojí na snímcích, ke kterým se diváci v běžné distribuci těžko dostanou. Letos byly tématem psychiatrické léčebny (a promítal se třeba němý německý popularizační film z roku 1926 o psychoanalýze nebo k psychiatrii zásadně kritický snímek natočený z pozic Scientologické církve). Po každé projekci následuje debata s psychiatrem a filmařem či historikem.
„Nechceme, aby diváci, kteří většinou s psychiatrií nemají žádné zkušenosti, jen pokrčili rameny a šli domů. Chceme je vyprovokovat k přemýšlení o tom, co viděli,“
říká student marketingu
Jan Hrsina
, který se stará o propagaci.
Pětice zakladatelů se zná už ze střední školy. Nespojila je láska k psychiatrii, ale k okrajovým filmům. Bezprostředním popudem byla nabídka otce jednoho z nich, bývalého ministra a bývalého šéfa psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích Ivana Davida. Ten nabídl odborný komentář k filmům a odtud už byl jen kousek k rozhodnutí udělat „něco zajímavého“ – čili filmový festival s tematikou psychiatrie. Nebylo to ale jen tak. „Kolik bylo poprvé platících diváků? Tři?“ přou se dodnes zakladatelé. „Podcenili jsme to,“ říká o prvním ročníku student ekonomie Luboš Jahoda, který festivalu zajišťuje přísun peněz, „málo času, žádná propagace“. Vstupenku za šedesát korun si v pražském kině Atlas koupilo šest lidí a výsledkem bylo několikatisícové manko, které museli uhradit z vlastní kapsy. „Chvíli jsme kupovali jen rohlíky,“ krčí rameny student režie a dramaturg festivalu Vojtěch Filčev. Na druhý ročník se připravili lépe. „Zažádali jsme o grant v Bruselu, snažili se o sobě dát vědět, třeba na festivalu Mezi ploty, který probíhá v bohnické psychiatrické léčebně,“ vzpomíná Luboš Jahoda. „A především – díky evropskému příspěvku ve výši pět tisíc eur a díky tomu, že jsme se vzdali honorářů, jsme si mohli dovolit nevybírat vstupné.“ A vyplatilo se. Z předloňských šesti se stalo loňských tisíc, což znamenalo plné sály při všech představeních.
A letošní ročník se opět rozkročil: kromě kina Atlas doputoval i do Evaldu na Národní třídě a počítal s hosty z Polska a Slovenska. „Zase díky grantu,“ vysvětluje Luboš Jahoda, „když jsme se stali mezinárodními, mohli jsme zažádat o grant z Visegrádského fondu a získali jsme k dobru deset tisíc eur.“
Toho si cením
Při výběru filmů – letošní ročník tvořilo třicet snímků z deseti evropských zemí a Spojených států – tak mohli popustit uzdu fantazii a nedbat na někdy stále ještě vysoké distributorské poplatky. Podařilo se jim tak uspořádat kolekci filmů, pro které je práh běžné distribuce příliš vysoký. Výjimku tvoří Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, na většinu promítaných polských, československých i amerických filmů si nemůžete zajít ani do malých kin. Ať už pro „neatraktivní“ téma nebo pro „obstarožní“ datum vzniku.
V práci však nepomáhají jen štědré fondy. Atlas ani Evald si neúčtují komerční nájem, mnozí distributoři zase za své filmy nechtějí plné ceny. „Je vidět, že ve filmu se i dnes pohybuje dost lidí, pro které peníze nehrají hlavní roli,“ říká Jan Hrsina.
Kam hledí, povzbuzeni úspěchem, dál? „To téma zdaleka není vyčerpané, vždycky bude o čem promítat,“ přemýšlí Jan Hrsina a Vojtěch Filčev doplňuje: „A kdyby se tak přehlídka dostala za hranice, do Polska, na Slovensko…“
Čeho si vlastně na celém tříletém úsilí cení nejvíc? „Můžeme ovlivnit věci, které nám prochází rukama. Děláme prostě zajímavou práci.“
„Žádný film nepustíme jen tak, aniž by o něm diváci nemohli po projekci debatovat s odborníky – psychiatry a filmaři,“ říká Vojtěch Filčev. „Loňské téma byla eutanazie, a když jsme pouštěli německé propagandistické filmy,“ vzpomíná na projekci filmů z třicátých let, kterými si nacisté dláždili cestu k vraždění duševně nemocných, „museli jsme odkládat další představení kvůli debatě, kterou publikum vedlo s pozvaným historikem a psychiatrem. Toho si cením.“
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
