Ven ze struktur

Josef Florian (1873–1941)

Zdravá společnost potřebuje kromě lidí, které těší práce, a těch, kdo dokážou vymýšlet nové věci, ještě třetí typ: ty, kdo to nevzdávají. Dostanou ránu, ale vstanou – a po dalších ranách znovu a znovu. Není řeč o rváčích, ale o lidech tvrdohlavých. Možná že jedním z důvodů, proč si jako společnost ne zcela rozumíme s vlastní minulostí, je, že předchozímu režimu se tento druh nepoddajných lidí povedlo exemplárně ztrestat a památku na ně z velké části vymazat.

Zvláštní postavení mezi tvrdohlavými, většinou zároveň společenskými outsidery, mívají lidé silné náboženské víry. Dnešní společnost nemá jejich tvrdohlavost čím měřit. Když řeknou, že berou sílu třeba ze zázraku, který zažili, nikdo neví, co si s nimi počít. Fundamentalisticky přece věří nejenom svatý muž, ale třeba i terorista. Svět, který si netroufá svou vírou vsadit na víru někoho jiného, pak prostě z dálky přihlíží, jak světcův život dopadne. Čas plyne.

Kdo je učedník a kdo Mistr
Florianův osud se jmenoval Léon Bloy. Že katolická církev vlivem vlastní pasivity ochabuje pod údery materialistické doby, rozčilovalo koncem 19. století mezi věřícími leckoho. Nejrozhněvanější se však zdál francouzský romanopisec a pamfletik Léon Bloy. Svět je zkažený, křesťané vlažní a všichni lidé bez rozdílu podlehli…