Věci, netrapte!

Proč by nás měly bolet prsty z kuchyňských nástrojů? Proč by nás měly trápit uzávěry lahví, které nejdou otevřít? Proč bychom se měli nechat terorizovat předměty? Mnozí designéři to tak nechtějí a vyhlásili nové přikázání. Ať je design snadno a dobře použitelný pro každého!

Jak otevřete sklenici kyselých okurek? Tuhle jednoduchou otázku položili výzkumníci z Mezinárodního centra designu (IDZ) v Berlíně různým lidem, nechali je to předvést a natočili je. Vznikl pozoruhodný dokument o lidské vynalézavosti.

Někdo uhodí vší silou dlaní do víčka. Někdo vezme šroubovák, okraj víčka nepatrně nadzdvihne, aby se pod něj dostal vzduch, a pak už to jde zlehka. Jiný muž má na to skoro magický obřad. Nejdřív trpělivě poklepává na víčko zlehka vařečkou. Asi patnáctkrát zaklepe, pak jedním jemným chvatem chiropraktika otevře a ozve se vítězný zvuk „plp“.

Tenhle minifilm má upozornit na jeden pozoruhodný rozpor: na jedné straně vyrábíme pořád víc stále krásnějších a stylovějších předmětů, každý rok přicházejí na trh tisíce nově vytvarovaných židlí, vysavačů a lamp. Ale přitom nikdo není ochotný vymyslet věci skutečně lépe. Raději s nimi budeme dnes a denně bojovat. A je tu ještě další věc.

Zavařovačka své uživatele nejen šikanuje, ale některé ještě i diskriminuje. Týká se to žen, dětí, starých lidí, lidí po úrazu ruky, kteří nemají dost velkou sílu a nezbude jim nic jiného než se dívat na své oblíbené okurky přes sklo.

Právě proti šikaně předmětů kolem nás bojuje proud designu s názvem univerzální design (někdy se používají také pojmy „design for all“ nebo „inclusive design“). Základní myšlenka zní, že design nemá být něco exkluzivního jen pro vyvolené. Má odpovídat potřebám všech. „Někdy stačí jenom malý nápad, a život může být mnohem jednodušší,“ říká Ingrid Kraussová z berlínského IDZ.

Udělali sbírku několika desítek předmětů z celého světa, které obsahují nějaký ten malý, geniální, osvobozující nápad. V jejich sbírce s názvem Universal Design (pro zájemce: putuje po různých výstavních prostorách, nyní je k vidění v Lipsku a od poloviny června v Berlíně) je také lahev na okurky navržená pro britský supermarket Witerose. Na víčku má malý ventilek. Stačí odlepit, dovnitř se dostane vzduch, a pak už je otevření hračka. Jsou mezi nimi také různé otvíráky, které jednoduše a bez námahy zavařovačku otevřou. Jeden z nejlepších je od americké firmy Oxo.

Škrabání s artritidou

Zakladatelem společnosti Oxo je americký podnikatel

Sam Farber

. Když odcházel na odpočinek, bylo mu třiasedmdesát let. To bylo před dvaceti lety – opustil svou tehdejší firmu Copco, která vyráběla módní barevné nádobí, a se svou ženou Betsy se odebral na francouzský venkov užívat si klidu, čerstvého vzduchu a domácí stravy. Jeho manželka však byla postižená artritidou v rukou a škrábat zeleninu obyčejnou škrabkou pro ni bylo utrpení: prsty ji bolely a úzkou rukojeť nemohla vůbec pevně sevřít.

„Mockrát jsem se rozzlobil. Třicet let jsem obchodoval s kuchyňskými potřebami, ale od té doby je nikdo nezdokonalil,“

cituje Businessweek jeho vyprávění.

„Firmy své zboží vždycky jenom jinak zabalí a říkají tomu novinka. Proč by ale měly normální kuchyňské nástroje člověka trápit? Třeba ostrá oka nůžek, rezavějící madla škrabek, tvrdé a úzké rukojeti.“

Rozzlobený penzista začal tedy znovu podnikat. V roce 1990 se vrátil do práce, založil novou firmu Oxo a oslovil designéry z newyorského studia Smart Design, se kterými vždycky spolupracoval. Teď ale bylo zadání jiné: chtěl kuchyňské potřeby pro každého. Madla jsou z měkké hmoty, pečlivě vytvarovaná, dostatečně masivní a pohodlná. Věci dobře fungují a dobře vypadají.

Úspěch se dostavil už v prvních letech, sortiment se rozšířil i na kancelářské a zahradnické potřeby, firma prodává po celém západním světě. Každý učitel designu vlastní aspoň jednu jejich věc, aby ji ukazoval svým studentům jako následováníhodný příklad. Její úspěch spočívá v tom, že dokáže nabídnout zboží pro dvacet milionů Američanů s artritidou. Hodí se i pro lidi, kteří hůř vidí nebo jsou slabí. A protože ty předměty jsou pěkné, rádi si je kupují také všichni ostatní. Jsou prostě univerzální.

Právě tohle je další vtip univerzálního designu. V úvodu ke svému šetření to popsali výzkumníci z IDZ: „Studie ukázaly, že produkty, které jsou přizpůsobené starším uživatelům, a jsou tudíž uživatelsky příjemnější a praktičtější, jsou atraktivní také pro ostatní. … Je tu však důležitá podmínka, věci nesmějí vypadat, jako že byly vyrobeny pro ,invalidní jedince‘. Produkt nesmí zdůrazňovat, že uživatel má snížené schopnosti nebo omezení,“ píše se v úvodu ke studii.

Je to prý častý případ třeba u mobilních telefonů. Potvrdil to i jednoduchý test: starší lidé měli zkusit, který telefon jim vyhovuje nejvíc. Měli k dispozici několik modelů takzvaných seniorských telefonů s obřími, často poněkud dětinsky působícími tlačítky. Zvítězila ale obyčejná jednoduchá Nokia Classic 3100, která se vyznačuje tím, že má kontrastně podsvícené klávesy, velký displej a přiměřené množství funkcí. A přitom nevypadá jako zdravotní pomůcka.

Počet seniorů se stále zvyšuje (v Evropě je to momentálně nějakých sto šestnáct milionů lidí nad pětašedesát let a rychle jich přibývá). V Evropě žije také na čtyřicet milionů lidí s handicapem. Ale nejde zdaleka jenom o ně. Když jsou věci pohodlné a dobře slouží svému účelu, je to výhoda pro uživatele a, jak se zdá, asi i dobrá marketingová zbraň: „Spotřebitelé zítřka – hlavně starší a zkušenější lidé – chtějí jednoduchost a eleganci; nekomplikované věci, které padnou do ruky. Výrobci, kteří budou chtít přežít, budou muset nabídnout více než jen pěkný tvar a hodně funkcí,“ myslí si německý teoretik designu Oliver Herwig. Právě „simplexnost“, kombinace technologické vyspělosti a zároveň jednoduché formy, to je směr, který podle něj ovládne do budoucna myšlení lidí a také design.

Nejmenší design

Úvahy teoretiků dále říkají, že právo na nediskriminující spotřební předměty je jedna z věcí, kterou by měla vyspělá společnost dokázat zajistit všem. Nejen seniorům, třeba i lidem ve věku nula a méně. Právě malinkým nedonošeným dětem se pokusilo „právo na design“ zajistit sdružení Czech Design (sdružení na podporu českého designu a zároveň informační odborný server).

„Některé nedonošené děti jsou tak malinké, že jejich maminky jim nakupují oblečky v hračkářství,“ říká Lenka Novotná. Má s tím svou zkušenost: její dvojčata se narodila ve 27. týdnu těhotenství, tři měsíce před termínem, a měla jen něco přes kilogram. V Česku se každý rok narodí osm tisíc nedonošených dětí, což je samozřejmě hlavně problém zdravotnický. Spotřebních předmětů se to ale také týká. Zatímco všechny maminky dostanou při narození dítěte dárkový balíček, kde jsou malé pozornosti pro miminko, nedonošené děti nejsou pro výrobce zajímavá cílová skupina.

„Chtěli jsme vymyslet věci pro děti, které jdou po narození na několik týdnů do inkubátoru,“ uvádí Lenka Novotná, která se po zážitku se svými dvojčaty stala předsedkyní sdružení rodičů nedonošených dětí Nedoklubko.

Právě proto Nedoklubko spolu s Czech Designem vyzvali designéry, aby navrhli malou čepičku do inkubátoru: musí být měkká, beze švů, zároveň je dobré, když působí trochu objemněji, aby maminka neměla z titěrného miminka úzkost. Designéři navrhovali ještě také lžičku a dudlík a nyní se hledá výrobce, který by nejlepší věci uvedl do praxe. I maminky nedonošených dětí by pak mohly dostávat dárkový balíček. „Nejde samozřejmě o ty věci. Jde jen o signál počítáme s vámi, jste pro nás stejně důležité jako ostatní děti,“ říká Lenka Novotná.

Neboť i tohle předměty dokážou. Umí říct počítáme s vámi, anebo také jste nezajímaví. Ti idealističtější mezi designéry chtějí, aby jejich předměty předávaly lidem především příjemnější zprávy.