SNÍH

Nejpolitičtější kniha Orhana Pamuka

Kars je jméno jednoho upadajícího pohraničního města v Turecku. Kar znamená turecky sníh.

Ka

je jméno básníka a politického exulanta, který se z Frankfurtu octne v ohnisku magické a nebezpečné reality východní Anatólie devadesátých let. Atmosféra vojenského puče a láska mu přinesou inspiraci. Ka napíše sbírku básní propojených podle mnohoznačného skrytého řádu, podobného symetrii a diverzitě sněhových vloček. Ka je ekonomicky na lopatkách a Kars také. V čajovnách a na ulicích kují pikle političtí islamisté a vládní armáda je příležitostně mučí a zavírá. Komunisté, Arméni, kurdští separatisté, záhadné sebevraždy ortodoxních muslimských dívek. Turecko, zchudlý Kars a srdce básníka Ka jsou jedno a totéž. Je to zároveň skladiště historických resentimentů a nevyřešených dilemat i plodný základ pro budoucnost.

Sníh je určitě nejpolitičtější z knih Orhana Pamuka (1952).

Koupený Západem
Román vyvolal senzaci nejprve v Turecku roku 2002 a o dva roky později při překladových vydáních. Z četných cen byla nejdůležitější ta francouzská za evropský objev roku: měla politický rozměr a stala se předehrou událostí, které Pamukovi změnily život. Spisovatel roku 2006 zaujal v rozhovoru pro Neue Zuercher Zeitung jasně prozápadní stanovisko: Turci zavraždili milion Arménů a tisíce Kurdů. Ví to sice každý, ale v Turecku ta pravda ještě pořád naráží na odpor širší veřejnosti. Krátce nato získal Nobelovu cenu.
Jak islámští radikálové, tak sekulární nacionalisté, kteří si jinak nemohou přijít na jméno, se v názoru na Pamuka vzácně shodli: nejslavnější turecký intelektuál se nechal koupit Západem. Pamuk zároveň čelil obžalobě podle kontroverzního paragrafu o urážce turectví. Daniel Cohn-Bendit tehdy jako pozorovatel při procesu prohlásil, že kvůli lidem jako Pamuk má smysl bojovat za členství Turecka v EU. Pamuk byl osvobozen, ale v Istanbulu si už nikdy nepřipadal bezpečně. Je to nepříjemné, ale který spisovatel má dnes tolik autority a vlivu, aby vůbec někomu stál za procesy a hrozby atentátem? K tomu nestačí známosti ani umění šokovat čtenáře, takový spisovatel musí strhnout.

Pamuk je zároveň postmodernista, klasický evropský romanopisec i magický orientální vypravěč. Přišel v okamžiku, kdy Turecko získávalo novou, moderní identitu. Každá jeho kniha je výzva. Ve Sněhu hledá společný zdroj vytržení, z něhož pramení adrenalin politického boje, erotická vášeň i poezie. Sníh svou strukturou napodobuje sněhovou vločku (stejně tak je v románu Mé jméno je červená příběh ukryt do iluminovaného rukopisu). Zároveň si ale Pamukovy knihy může vzít do vlaku čtenář, kterého literární finesy nezajímají. Protože jsou zábavné a napínavé.

Tady i tam
Díky Orhanu Pamukovi začaly stovky mladých tureckých spisovatelů pátrat v archivech po stopách osmanské historie, kterou Atatürkova revoluce vyhlásila za prohnilou a neplatnou. Pamuk doma změnil pohled na minulost. Pro nás je ale zajímavý hlavně jeho přínos světové literatuře, a ten je stejně podnětný jako kdysi objev magického realismu. Také Pamuk kráčí po hranici mezi snem a realitou, hlavně ve smyslu orientálních tradic. Ve středověku se údajně v Orientu věřilo, že lidé se mohou vyskytovat na několika místech zároveň. U Pamuka je to běžné. Jeho hrdinové jsou postiženi literární schizofrenií a klouzáním identity. Často se jedna postava promění v jinou. Hrdinova láska, pomsta či nenávist nepatří výlučně jisté osobě, ale z vnitřních pohnutek se přenáší z jedné na druhou.

Pamuk také často mění perspektivu vypravěče. V polovině knihy objevíme, že nejde jen o příběh básníka Ka, ale také o příběh samotného Pamuka. Vlastně jsou Ka a Orhan jedna a táž osoba. Oba původem z prozápadní istanbulské honorace, smýšlením pokrokoví kosmopolité, ale jejich rozhodnutí nejsou rozumová, spíš skoro šamansky intuitivní. Pamukovy postavy odkrývají čtenáři jinou tradici a způsob myšlení.

Literárním vrcholem Sněhu je kapitola o estrádě v karském kulturním domě. Výstupy jsou ubohé, ale v nabitém sále nabývají pro každého jiný význam. Jinak je chápou islamisté, kemalistická elita i Ka, jemuž se vracejí vzpomínky z dětství. Dvojice venkovských šmíráků předvádí revoluční hru z dvacátých let o dívce, která manifestačně spálí svůj černý závoj, aby mohla žít svobodně jako lidé na Západě. Jenže scéna spíš připomíná striptýz, od hořící látky málem chytne divadlo a nastalá panika vyústí v krveprolití.

Tento „filmový“ talent sdílí Orhan Pamuk se Salmanem Rushdiem. Je tu však podstatný rozdíl. Zatímco Rushdie píše anglicky a patří stejně do Indie jako Británie či USA, Pamuk je produkt národní literatury, a kdyby bylo na něm, nehnul by se z Istanbulu. Ale to hlavní mají oba společné: ukázali čtenářům, že velký román žije a literární hranice mezi Západem a Východem padla. A že každé popisování rozdílů mezi „tady“ a „tam“ rychle ztrácí smysl.

Ukázka z knihy

S černým psem v závěsu vykročil Ka k hotelu a vychutnával si krásu zasněžených prázdných ulic. Cavidovi z recepce nechal vzkaz pro İpeku: „Rychle přijď!“ V pokoji se svalil na postel a čekal; myslel na matku. Moc dlouho to však netrvalo, protože zanedlouho ovládla jeho mysl İpek, která stále ještě nepřišla. Čekání na İpeku se pro něj během krátké chvíle stalo něčím tak bolestivým, až si Ka začal s lítostí myslet, že to byla hloupost zbláznit se do ní a vůbec jezdit do Karsu. Teď už ale uplynulo hodně času a İpek pořád nikde.Třicet osm minut poté, co Ka vstoupil do hotelu, přišla İpek. „Byla jsem u uhlíře,“ vysvětlovala. „Vyšla jsem zadním dvorem za deset dvanáct, protože po skončení zákazu by se před krámem určitě udělala fronta. Po dvanácté jsem se pak trochu potloukala po trhu. Kdybych to věděla, přišla bych hned.“
Kaa najednou tak rozradostnila vitalita a svěžest, které İpek vnesla do místnosti, že se k smrti děsil, aby se tenhle okamžik štěstí nepokazil. Zadíval se na İpečiny dlouhé lesklé vlasy a věčně neposedné drobné ruce. (Její levá ruka se během chvilky dotkla jejích upravených vlasů, nosu, pásku, zárubně dveří, krásného dlouhého krku, znovu vlasů a nakonec jadeitového náhrdelníku, jejž si musela připnout teprve nedávno, Ka si ho všiml až teď.)„Hrozně jsem se do tebe zamiloval a trpím,“ vyhrkl Ka.„Neměj strach. Láska, která vzplane tak rychle, zase rychle vyhasne.“Ka ji nervózně objal a snažil se ji políbit. İpek opětovala jeho polibek s klidem, jenž byl přesným opakem Kaovy nervozity. Ka cítil její drobné ruce na svých ramenou a její sladké rty na svých ústech a závratí se mu točila hlava. Z přítulnosti jejího těla Ka poznal, že tentokrát je i İpek připravena se s ním milovat. Díky své schopnosti rychle přeskočit z hlubokého pesimismu do bujarého veselí byl teď Ka tak šťastný, že se jeho oči, mysl a paměť otevřely pro tento okamžik a pro celý svět.
„I já se s tebou chci milovat,“ řekla İpek. Na vteřinu se podívala před sebe. Vzápětí zvedla své nepatrně šilhavé oči a odhodlaně je zabořila do Kaových: „Ale jak jsem říkala, ne když je otec tady, nám přímo pod nosem.“„Kdy chodí tvůj otec ven?“„Nikdy nevychází,“ odpověděla İpek. Otevřela dveře. „Musím jít,“ dodala a vzdálila se.Ka se za ní díval, dokud nesešla po schodech na konci pološeré chodby a neztratila se mu z dohledu. Zavřel dveře, posadil se na kraj postele, vytáhl z kapsy sešit a okamžitě začal na čistou stránku psát báseň, kterou pojmenuje „Bezradnost, nesnáze“.Když báseň dopsal, zůstal sedět na kraji postele a poprvé od svého příchodu do Karsu si pomyslel, že v tomhle městě nemá na práci nic jiného než obletovat İpeku a psát básničky: dodávalo mu to jak pocit bezradnosti, tak pocit svobody. Věděl, že kdyby teď dokázal İpeku přemluvit a odjet s ní z Karsu, byl by s ní do konce života šťastný. Byl vděčný sněhu, že zasypal cesty a poskytl mu tak čas, aby İpeku přesvědčil, a omezený prostor, jenž mu jeho počínání usnadní.
Oblékl si kabát a nikým nespatřen vyšel na ulici. Nevydal se směrem k radnici, nýbrž vlevo dolů po třídě Národní nezávislosti. Zašel do lékárny Věda, kde si koupil tabletky s vitamínem C, potom zahnul z třídy Faika Beye doleva a pokračoval rovně podél výloh restaurací a nakonec zabočil do ulice Kâzıma Karabekira. Volební vlaječky, které včera ulici oživovaly svým třepotáním, byly pryč a všechny obchody měly otevřeno. Malý krámek s psacími potřebami a kazetami hlasitě vyhrával. Davy lidí, plnících chodníky jenom proto, aby byly venku, křižovaly tržiště sem a tam, zíraly na sebe navzájem i do výloh a klepaly se přitom zimou. Zástupy, které do Karsu obvykle proudily v minibusech z okolních okresů, aby zabíjely čas vysedáváním v čajovnách nebo se daly oholit u holiče, se do města nedostaly; prázdná holičství a čajovny Kaa těšily. Děti v ulicích mu daly zapomenout na jeho obavy a pořádně ho rozveselily. Viděl spoustu dětí: na prázdných pláccích, zasněžených náměstích, v zahradách úřadů a škol a na stráních a mostech přes řeku Kars sáňkovaly, koulovaly se, honily se, praly se a nadávaly si, nebo jenom celý tenhle shon pozorovaly a popotahovaly nos. Málokteré z nich mělo na sobě kabát; většina si navlékla školní bundu, šálu a čapku. Vojenský puč přivítaly s radostí – dostaly totiž prázdniny. Ka tenhle veselý houf sledoval, a kdykoliv promrzl, zašel do nejbližší čajovny, posadil se ke stolu naproti agentu Saffetovi, vypil si čaj a zase se vrhl ven.Přeložil Petr Kučera.

ORHAN PAMUK: SNÍH
Přeložil Petr Kučera, Argo, 409 stran

Autorka je spisovatelka a scenáristka.