Pět let po větrné smršti, která zpustošila místní kopce, zažívají Vysoké Tatry divoký příběh. Ochránci přírody bojují s byznysmeny a politiky o to, jak bude největší slovenský národní park vypadat v budoucnosti. Situace je dramatická: všude se staví, ale zároveň ubývá turistů, hoteliéři jsou nešťastní, horalé se bojí, že hory nenávratně ztratí svůj charakter, a problém je v tom, že jasná vize stále chybí.
Při pohledu z oken restaurace na popradském nádraží se zdá, jako by štíty Vysokých Tater vyrůstaly bezprostředně za nádražní budovou. Odděluje je od ní jen pás luk a po větrné smršti už téměř neexistující les. Do jednoho z tatranských center – Starého Smokovce – to je odtud necelých patnáct kilometrů. Ale ten fascinující výhled má jedno omezení – okna v chátrající budově, která je pro mnoho turistů „vstupní branou do Tater“, nelze otvírat a nikdo je ani nemyje.
„Za chvíli se taky může stát, že Tatry vůbec neuvidíme,“
stýská si hostinská.
Pro ni samotnou jsou ostatně ty hory už součástí minulosti. Pět let pracovala na Štrbském plese, letos dala přednost omšelé hospodě ve druhém patře nádraží. „Dřív jsme se na plese nezastavili od rána do večera, bylo tam spousta lidí, dobré kšefty. Ale poslední sezonu už skoro nikdo nepřijel. A navíc se z toho stalo jedno velké staveniště,“ říká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
