Máňo, už nepiš!

Říkáme jí Maruška. Za dva roky jí bude osmdesát. Její otec odmítl narukovat do rakousko-uherské armády za první světové války a se svou ženou raději odjel do Latinské Ameriky. Maruška se narodila za několik let v Buenos Aires. Maminka se pak ale vrátila na rodnou Hanou. Dobré větry – Buenos Aires jí prý nesvědčily. Vzala si jiného a na Marušku a svého prvního muže zapomněla. Maruška od 14 let uklízela u bohatých, a když otec umřel, přestala mluvit česky.

Psala ale dál pravidelně příbuzným na Moravu. Taky jim, když něco našetřila, občas zavolala. Jednou takhle stála u ušmudlaného okýnka na poště, když se z ohmataného bakelitového sluchátka ozvalo: „Máňo, už nevolej, my ti nerozumíme!“ Maruška rozuměla tomu, že jí nerozumí. Vždyť jí to i napsali, ať nepíše, nebo raději ať píše španělsky, však on už to na Hané někdo přeloží do češtiny.

Proto se jednoho dne Maruška ocitla na mé hodině češtiny. Učí se čtyři hodiny denně, píše poctivě všechny úkoly, po večerech čte Staré pověsti české, snáře po mamince a Kocoura Mikeše. Toho má i na cédéčku. A každý týden mi přinese krasopisně napsanou pohádku o nějakém zvířeti.

Maruška se totiž nikdy nevdala, žije sama v miniaturním bytě na předměstí, který jí koupili na stáří bohatí, u nichž celý život poklízela. A jediná Maruščina rodina jsou teď zvířata v zoo. Každou sobotu je chodí krmit. Medvěda. Tuleně. Tygra, pštrosa a žirafu. Píše o nich česky pohádky. Do češtiny vklouzla znova a lehce. Jako by si navlékla starý kabát, který jí vždycky tolik slušel. Upřímní příbuzní znova udělili povolení psát a volat, už jí zase rozumí.

A rádi jí píší novinky z Česka. Naposledy o tom, jak se chystají předčasné volby. Ptali se, jestli prý Máňa půjde volit? Maruška má české občanství a rozhodla se, že ano, že půjde na ambasádu splnit svou občanskou povinnost. Povinnost k zemi, v níž nikdy nebyla. Jenže koho má volit? Dělám tedy přednášku o českých politických stranách, vyprávím o EU a o vajíčkách. Maruška už ale trochu špatně slyší, navíc se jí polámala propiska a musí nutně na záchod. Když se vrátí, upře na mě své bezelstné, pomněnkové oči a zeptá se, jestli by nemohla raději volit pana prezidenta Havla?

Rozhodím bezmocně ruce a najednou ty sprosťáky příbuzné tam daleko za mořem poprvé chápu. Hlavou mi totiž proletí ošklivá věta: „Máňo, proboha, zůstaň radši doma!“