Horáková v obýváku

Při sledování dokumentárního cyklu Proces H, který už týden běží na ČT 2 a popisuje komunisty zinscenovaný „proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové“, se nelze vyhnout otázkám. Co se tehdy stalo, divák vidí a z výkladu historiků slyší z obrazovky. Proč se to stalo, vyplývá z podstaty totalitní strany nesnášející jakoukoliv odlišnost. Strhující dokument o Horákové a dalších obětech bolševické zvůle nás ale znovu a v plné síle atakuje otázkou – proč to šlo tak snadno?

Jak to, že tak rychle vyšuměly všechny ty demokratické hodnoty první republiky? Ideologicky i nábožensky tolerantní ovzduší někdejšího mocnářství? Ono civilizované a kulturní podhoubí, v němž se většina populace – později freneticky třeštící pod taktovkou komunistů – narodila a brala rozum? Největší stalinský politický proces v českých dějinách zkrátka nevypovídá pouze o jeho strůjcích a obětech, ale něco univerzálního o Češích, kteří by si teď měli umět najít na onu nepříjemnou otázku – jak je to možné – odpověď.

Filozof Josef Šafařík to ve svém díle pojmenoval replikou: „čím více moci, tím méně bytosti“. Nemyslí se tím ani tak moc politická, byť ta je také důležitá, ale přehnané iluze člověka o jeho možnostech. Neboli propadnutí jakémukoliv extrému, třeba náboženskému, ideologickému, technologickému, konzumnímu, v zájmu dosažení adekvátního ráje. Propadnutí lemované ztrátou pokory, soucitu, soudnosti, velkorysosti, schopnosti odpustit. Jinými slovy pozbytí bytosti coby ekvivalentu lidskosti.

V případě 50. let lze samozřejmě argumentovat historickým odkazem. Neboli zkušeností Mnichova, války, osvobození ČSR sovětskou armádou, poválečným znárodňováním i prvními nezákonnostmi, jakými byly například vyhnání a konfiskace majetku Němců a Maďarů, zákaz agrární strany, prováděnými ještě demokratickým prezidentem Benešem, jež povzbudily lůzu i snílky se zatemnělými mozky. Na blouznění nad komunistickými ideály bylo vrchovatě zaděláno a po únoru rozpoutaný teror pak nutil k poslušnosti i realisty či odpůrce.

I tak je ale šokující slyšet dnes soudné, seriózní lidi mluvit o tom, jak bezmyšlenkovitě zvedli pro popravu Horákové ruku. Je mrazivé, s jakou snadností se iluze člověka o jeho možnostech vloudí a ovládne lidský rozum právě na úkor ztráty lidskosti, popření civilizovaného podhoubí. Ještě větším varováním je, že jde o záležitost univerzální, která jen mění podobu dle okolností. Někdy vyhřezne barbarsky naplno, někdy se naopak maskuje civilizovaností. Stačí se jen pozorně rozhlédnout. Kolik pokory, soucitu, soudnosti, velkorysosti, schopnosti odpustit vidíme třeba u současných politiků?

Více v článku na str. 46 - 47.